Proč potřebuje beruška tak světlé oblečení?

"Beruško, odleť do nebe" - děti zpívají tuto píseň, když se šarlatový brouk s černými skvrnami na zádech pomalu plazí po malé dlani. Tomuto broukovi říkáme sluníčko nebo beruška, v západní Evropě - ovečka paní, solární telátko, solární štěnice. Za slunečných jarních dnů berušky čile létají z místa na místo, sednou si na ruce, obličej, oblečení a pak zase vzlétají. Upozorňují na sebe jasnou barvou lesklé elytry.

Jsme zvyklí si myslet, že se jedná o broučky s červeným nebo žlutým elytry, zdobené sedmi nebo pěti tečkami. Etymologové ale říkají, že za krávy považují ty, které nosí na zádech kresby v podobě čárek, čárek a dokonce i písmene M a někdy mají záda pokrytá složitými ornamenty.

Proč tak světlý outfit pro malého broučka? Zdá se, že je to hrozivé a varující. Na šedého brouka si nikdo nevzpomene a beruška má takovou barvu, že ji už na dálku pozná každý.chutná světlý hmyz a už se nehákuje, pamatuje si štěnici bez chuti. Žáby a ještěrky také nejedí tento hmyz, dokonce ani pavouci, a odmítají takové jídlo. Ve střední Asii žije velký jedovatý pavouk - tarantule. Ale beruška je na něj moc tvrdá. Když se plazí, aby navštívila pavouka, vystrčil ji ze dveří a pobídl nezvaného hosta, aby vstoupil údery jejích předních tlapek.

Celé tajemství nepoživatelnosti slunéček je v jedu kantharidin, který vylučují ve formě oranžové kapky. Pokud neúmyslně stisknete brouka prsty, uvolní jedovatou žlutou tekutinu skrz kanály v tlapkách. Není to způsobeno jeho touhou, jen má beruška takovou strukturu kolen. Jakmile sevře nohy, objeví se tekutina. Je to jed, který pálí hrdla ptáků a jiných predátorů. Navíc žlutá tekutina nepříjemně zapáchá. Jedovatá beruška kantaridinová je velmi dobře chráněna. Pod ním se dokonce maskují další brouci s nadějí, že se jich ptáčci nedotknou.

Přestože slunéčko sedmitečné vypadá mírumilovně, je to skutečný predátor. Jen velmi málo druhů je býložravých. Jeho hlavní potravou jsou mšice. Beruška sežere denně sto i více mšic. Proto jsou tito brouci vynikajícími ochránci polí, sadů a sadů, protože mšice, kterou tolik milují, rostlinám velmi škodí.

Na spodní stranu listu klade beruška oranžová vajíčka a po týdnu se z nich objevují larvy. Jsou velmi pohybliví a obvykle mají tmavou barvu se žlutým nebo červeným vzorem. K úplnému vývoji je potřeba asi tisíc mšic. Čím více potravy berušky mají, tím jsou samičky plodnější. V průměru snáší 300 vajec.

V Japonsku, kde mšice napáchají na polích velké škody, se berušky pěstují v laboratoři a následně vypouštějí do přírody. Ve Spojených státech po druhé světové válce dokonce existovala prosperující společnost, která tyto brouky pěstovala. Farmáři, kteří nechtěli používat pesticidy, si v létě kupovali berušky a bojovali s jejich pomocí proti zemědělským škůdcům.

Ve zvycích berušek je spousta nejasných věcí. Jednou ze záhad těchto zajímavých tvorů je shromažďování na „shromáždění“: čas od času se shromažďují po stovkách a nic nedělají, jen sedí. Za slunečného červencového dne na břehu jezera Bajkal biolog O. Gusev viděl mnohakilometrovou úzkou „cestu“ berušek. Při jejich pozorování si biolog všiml, že se ke skupině připojili brouci, kteří se objevili z tajgy. Po klidném posezení se svými příbuznými berušky odlétají.

Malý pěkný brouček je velmi užitečný a nepostradatelný v boji proti zemědělským škůdcům. Naši předkové navíc kladli živou berušku do bolavého zubu nebo si třeli dásně rozdrceným broučkem – takto se snažili ulevit od bolesti zubů. S pomocí těchto jasných a veselých slunečních tvorů lidé dokonce unikli spalničkám.