Anglický foxhound. Historie plemene
Před sto lety L.P.Sabaneev napsal: "Žádné plemeno skutečně loveckých (nikoli loveckých) psů nemá pro celou zemi takový význam, skýtá potěšení, zaměstnání a výdělek desítkám tisíc lidí, anglický foxhound. Chov smečky těchto psů a obecně všechny výdaje spojené s lovem lišek se odhadují na desítky milionů rublů". To, co řekl Sabaneev plným právem, lze zopakovat i nyní, protože jeho slova plně charakterizují současnou situaci s anglickými foxhoundy v Anglii.
anglický foxhound. Historie plemene
Angličtí foxhoundi
Anglický foxhound (Foxhound) je staré plemeno, ale jeho moderní vzhled jako dokonalého psa pro lov lišek se zformoval až v 19. století. Předtím, od středověku, byl hlavním předmětem lovu smeček a honičů v Anglii jelen. Velcí a spíše nožní psi šelmu našli a zvedli, chrti ji chytili.
Postupem času bylo hustých lesů na ostrově stále méně a výrazně ubývalo i jelenů. Angličtí myslivci tak museli přejít na běžnější hru – lišku. Nová hra, či spíše nový druh lovu, si velmi brzy získal četné příznivce a není divu, protože vnadění lišek je velmi rychlá, sportovní a vzrušující činnost, poněkud odlišná od tradičního lovu psů, který se dodnes v řadě zemí na kontinentu. Ukázalo se však, že staří honiči se pro svou pomalost pro lov na koních příliš nehodí. Tehdy začalo křížení ohařů s chrty a postupně se získával rychlejší (parataya) ohař.
Je třeba poznamenat, že při vytváření anglického foxhounda se Britové nikdy opravdu nestarali o vzhled psů. "Barva nemůže být špatná", říkali. Variace, skvrny a fleky na karoserii, další čistě estetické vady v exteriéru zde nejsou považovány za hrubou vadu.
Angličtí chovatelé se nijak zvlášť nestarali o vývoj hrudníku psů ao bystrost jejich instinktů, tak důležitých faktorů z pohledu jejich kolegů na kontinentu. Při chovu anglických foxhoundů byla hlavní pozornost věnována rozvoji a zdokonalování takových vlastností, jako je rychlost skoku, vytrvalost, psychická kompatibilita v podmínkách existence ve smečce. Výsledkem bylo, že smečky, a ty se nejčastěji skládaly z velmi významného počtu honičů, se proměnily ve velmi vyrovnané a sehrané týmy, ve většině případů však vzhledově velmi různorodé.
Angličtí foxhoundi se od sebe značně lišili v závislosti na regionu země. Psi z Cheshire, Staffordshire a Lancashire tedy byli velká, silná zvířata, ale pomalejší ve srovnání s jejich protějšky z Berkshire, Bedfordshire a Worcestershire. Za nejrychlejší byli považováni psi Northumberland a Yorkshire. Mimochodem, zvláště ve Walesu byla také hejna drátosrstých foxhoundů, jakési poloviční grifonky.
Tak či onak, všichni na lišku krásně pracovali a známý specialista Stonehenge tvrdil, že anglický foxhound je jedním z nejpozoruhodnějších zástupců světa zvířat.Pořád se raději vyjadřujeme skromněji: psi tohoto"diskrétní" plemena si zaslouží naši pozornost, protože moderní ohaři v různých zemích, jak v Evropě, tak v Americe, jim za mnohé vděčí. Vypráví se například o cestě vévody z Beaufortu v dubnu 1863 do Francie na lov s hejnem 60 foxhoundů. Vévoda snil o tom, že zde bude lovit vlky, ale odešel zklamán. Ale jeho přeživší udělali maximum. Po odchodu vévody poblíž Poitou, kde se lovil, se objevilo mnoho vrhů anglo-francouzských honičů, ke kterým se vracejí možná taková moderní plemena jako poitvin, porselen, biyi. Na konci 19. století začalo mnoho chovatelů, jak v Rusku, tak v zahraničí, zcela vědomě prolévat foxhoundskou krev místním honičům. V dnešní době opadl zájem o využití anglických foxhoundů jako plemeníků pro tvorbu nových plemen a významnou roli v tom sehrála různorodost exteriéru psů.
