Hýl: zkrocení (pyrrhula pyrrhula)

Fanoušci ptačích klecí hýl je od nepaměti považován za jednoho z nejlepších mazlíčků. Tento nenáročný, klidný a důvěřivý krasavec patří k těm typům opeřenců, kteří vnímají život v kleci jako pokračování své svévolné existence, nikoli jako zajetí plné útlaku a stresu.

Hýl vnitřní vidí v lidech své příznivce. A pokud by naši milovníci raději chovali hýly sami a nekupovali je od ptáků, pak by hýl časem zaujal důstojné místo mezi tak domestikovanými ptáky, jako jsou papoušci a kanárci.

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) zná mnoho lidí již od dětství. Tito elegantní ptáci, létající během podzimních a zimních migrací do měst a obcí, přitahují pozornost každého pozorného člověka. Obvykle se živí větvemi plodonosných horských jasanů, jasanů a javorů, sviští tichým hlasem, jako by byli vzhůru, oživují a svou přítomností zdobí zimní náměstí a parky. V létě, v období hnízdění, se naopak chovají skrytě. Hnízdí na rozsáhlém území tajgy, smíšených a listnatých lesů Eurasie, dále v Karpatech, na Kavkaze, ve stepních lesích Kazachstánu, Malé Asie, severozápadního Íránu, Číny a Korejského poloostrova. Osm nebo devět poddruhů hýla obecného je rozšířeno od Azorských ostrovů a Britských ostrovů na západě po Kamčatku, Sachalin, Kurilské a Japonské ostrovy na východě. Ostrovní poddruh je navíc téměř o třetinu menší než u nás známý hýl východoevropský. Někteří ornitologové je řadí mezi samostatné druhy.

Východoevropský hýl váží 32-34 gramů.Peří je měkké, dlouhé a husté. Délka těla 15-19 centimetrů, z toho 6,8-7,2 centimetrů připadá na ocas. Zobák je krátký a silný, černý. Vršek hlavy a opeření kolem zobáku, křídla a ocas jsou černé, s kovovým leskem, příčný pruh na křídle, záď a spodní část ocasu jsou bílé. Samec má hřbet modrošedý, spodní část těla jasně červená, s lehkým cihlovým nádechem, samice má hřbet hnědošedý, spodní část těla je hnědošedá se slabým narůžovělým nádechem. Červené a šedé barvy hýla kamčatského jsou výrazně bledší než barvy východoevropského, zatímco u kavkazského jsou naopak hlubší. Kamčatský poddruh je větší než východoevropský a kavkazský o něco menší, s nateklejším a mohutnějším zobákem. Hýli z Kavkazu jedí v zimě velké množství semen rakytníku a jmelí: proto je potřeba silný zobák.

Poddruhy Ussuri a Kuril jsou nejmenší. Tito ptáci váží 25-28 gramů.

Úzce příbuzný hýl obecný - hýl šedý(Pyrrhula cineracea) chová na jihu a východě Sibiře a na Dálném východě, v zimě se zatoulá na Ural. U mužů je spodní část těla, stejně jako záda, šedá. Samice je zbarvena podobně jako samice hýla obecného, ​​ale ta má mezi sekundárními letkami každého křídla jedno červené pírko. Bílý pruh na křídle hýla šedého je našedlý. Během zimních migrací tito ptáci občas létají do moskevské oblasti.

Jednou, třetí neděli v srpnu, jsem si na moskevském ptačím trhu všiml v řadě kanárů pár podivných ptáků. A teprve když jsem se přiblížil, uvědomil jsem si, že jde o mladé samce hýla! Ještě matnější a nenápadnější než samice, s výrazným hnědohnědým nádechem opeření, bez černé "čepice"na hlavě. Na hrudi bylo vidět oddělené červené peří. Péřové jehly budoucnosti "čepice". Nám známí hýli "dospělý" vzhledy se dostanou na trh v září.

Každý rok v posledních zářijových dnech se zaměřením na znělé melancholické hvizdy potkávám v parku města Mytišči a v národním parku Losiny Ostrov úplně první, ještě malá, hejna našich milých zimních hostů. V létě jsou mezi listím v korunách stromů těžko vidět. Ptáci budou jasně viditelní po opadu listů v říjnové bouři a v zimě občas padnou do oka, dokud neopustí rozmrzlé příměstské háje a neodejdou do svých původních jehličnatých lesů. Poslední hýly jsem v parku potkal až do poloviny května.