Středoasijský pastevecký pes. Plemenná skupina

Tzv Středoasijští pastevečtí psi - psi národního výběru, velmi různorodí velikostí, exteriérem, znaky srsti, barvou, zlomyslností a řadou dalších parametrů. V důsledku toho je těžké je nazvat slovem "plemeno". Podobný názor sdílí řada odborníků a nejlépe jej dokládá A.Labunskiy ("Psi střední Asie", Dněpropetrovsk, 1994).Proto níže nebudu mluvit o "plemeno", OH oh "plemenná skupina"Středoasijští pastevečtí psi neboli Alabai, jak se těmto psům v Turkmenistánu říká.

Některé úvahy, které přináším na dvůr milovníků středoasijských pasteveckých psů, jsou diskutabilní a proto je vhodné čtenáře informovat na základě jakých pozorování vycházejí. Čtyři desetiletí sleduji Alabai. Včetně od roku 1956 do konce roku 1978 mezi nimi žil v rezervaci Badkhyz. Zde, na extrémním jihu Turkmenistánu, v oblastech Kushinsky, Serakhsky a Takhtabazar, se stále zachoval dobrý dobytek Alabaevů. Bylo možné pozorovat práci pasteveckých psů, jejich vztahy ve smečce i mezi různými smečkami, ale i s vlky a dalšími zvířaty včetně pruhovaných hyen a levhartů. Každoroční expedice, které stále probíhají, umožnily seznámit se se psy z celého Turkmenistánu a některých oblastí Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu. Ovce vstupující do hraničního pásu Turkmenistánu ze sousedních států umožnily hodnotit psy severozápadního Afghánistánu, severovýchodního a severního Íránu. V Mongolsku, na Kavkaze a v Zakavkazsku, v Bulharsku bylo nutné pozorovat pastevecké psy podobné středoasijským. Alabai bydlí v mém domě několik let.

Problém ochrany a rozvoje středoasijských pasteveckých psů, jak původních populací, tak hospodářských zvířat chovaných v Rusku a dalších evropských zemích, je akutní. Názory různých odborníků na tyto otázky se vzájemně vylučují.

Řadu námitek ve mně vyvolala zejména nedávno vydaná kniha E.Myčko a V.Belenky "Středoasijský pastevecký pes" (M., nakladatelství "Ipol",1996). Určitá kontroverze v názorech těchto autorů na vývoj skupiny plemen (radi používají termín "plemeno") mě přiměl pečlivě zkontrolovat správnost materiálů uvedených v knize a závěry z nich vyvozené. Další prezentaci povedu formou diskuse s uvedenými autory.

Credo E.Myčko a V.Belenky vyjádřeno v předmluvě "od autorů": "... toto je naše domácí plemeno a nikdo nám nemůže říct, co máme za psa. Středoasijský pastevecký pes bude tím, co my, ruští chovatelé, chceme a tak dobrý, jak jen to dokážeme" (strana.4).

Tento úhel pohledu je podle mého názoru za prvé nesprávný a za druhé neuctivý vůči našim kolegům ze zemí, kde žije původní obyvatelstvo Alabajevů. Jsou to oni a pastevci, kdo musí jednotlivé populace plemenné skupiny zachovat a v případě potřeby obnovit. Rusko je bohužel zbaveno domorodé Alabaje. Malá populace na severovýchodě Kavkazu je poměrně nedávného původu.

Kontroverzní a prohlášení E.Myčko a V.Belenky, že tak vzácný diamant, jakým je středoasijský pastevecký pes, je třeba vybrousit (str. 4) to"pokrok v chovu je velmi rychlý" (strana.5). Stěží je vhodné hovořit o rychlém pokroku plemenné skupiny, leštěné umělým a přirozeným výběrem po více než čtyři tisíce let. Pokud jde o problémy vytváření továrních plemen na základě Alabai a jejich progrese, tomu se budu věnovat v závěrečné části těchto poznámek.

Tvrdit to "původ středoasijských pasteveckých psů je úzce spjat nikoli s geografií a krajinou, ale s historií kočovných pastevců"(strana.32), autoři ignorují působení přírodního výběru, který hraje zvláštní roli při formování Alabays, jejichž celý životní cyklus probíhá v přírodě.

V knize chybí seznam použité literatury a až na jednu výjimku odkazy na ni. Z tohoto důvodu je obtížné ověřit některé citované materiály, které vzbuzují otázky, ba i pochybnosti a které si autoři zřejmě vypůjčili z jiných zdrojů. Například kdo, kde a kdy pozoroval použití Alabai jako nakládacího psa při lovu divokých prasat v Tugai (str.21)? Odkud autoři vzali ještě nepravděpodobnější informace, jako například to, že malé kočky, včetně duny a manulů, mohou napadnout jehňata domácích ovcí (str.24)? Jak mohou středoasijští pastevečtí psi vyjít vítězně ze šarvátky s hyenami skvrnitými (str. 24), žijící pouze v Africe?

Jediný literární odkaz v textu uvažované knihy zkresluje materiál citovaných vědců. Profesor V.Geptner píše, že hmotnost poddruhu pouštního vlka dosahuje 35-40 kg. ("Savci Sovětského svazu",T.11, část 1, M., 1967, str.114), to znamená, že největší exempláře váží tolik. E.Myčko a V.Belenky se hádají na stránce. 49, který podle B.Geptner "...vlk i toho nejmenšího poddruhu žijící v písku Turkmenistánu váží 35-40 kg..., jinde v regionu jsou vlci větší". Obecně platí, že průměrná hmotnost pouštního vlka dosahuje 30 kg u samců a 26 kg u samic.