Parforsní lov

Parforsní lov (z francouzského "parforce" - silou, silou) - jedná se o lov koně s honiči na lišku, jelena, zajíce a jiné zvíře, při kterém pronásledování pokračuje, dokud hnané a vyčerpané zvíře nedosáhne úplného vyčerpání a jsou odchyceni psi nebo ulovené lovcem.

Parforsní lov znali Galové, Frankové a staří Germáni, kteří v raném středověku lovili v evropských lesích. Největší obliby, lesku a okázalosti dosáhl takový lov ve Francii zejména za vlády Ludvíka XIV. v druhé polovině 17. – začátkem 18. století. Muži i ženy lovili, hlavně jeleny, drželi obrovský štáb sluhů, pěších a koňských rangerů. Duchovní směli také lovit. Biskupové, opati a abatyše klášterů měli své smečky psů. Hony doprovázela zvláštní lovecká hudba.

Na začátku 19. století se Anglie stala průkopníkem parforsního lovu, kde byl vyvinut svérázný styl, který přiblížil lov ke sportu. Lov zvěře se stal pouze záminkou k lovu, ale hlavní je skok s překážkami, a to ne po předem stanovené trase, ale přes neznámou oblast. Zvířata používaná k takovému lovu jako zvěř (jeleni, divoké kozy, lišky atd.).) jsou chováni v parcích a vypouštěni na místo lovu jen několik hodin před začátkem. Umožňuje také ušetřit čas na hledání zvěře. Zvířata se snaží být odbita zaživa, aby je bylo možné použít k jinému lovu.

Pro parforsní lov je vyčleněn takový terén, kde koně a psi při pohybu za zvířetem urazí 10-30 kilometrů. Nejlepší dobou k lovu je pět měsíců podzim a zima, počínaje listopadem, kdy jsou pole sklizena a nehrozí poškození úrody. Lovecká sezóna pokračuje nepřetržitě 6 dní v týdnu.

Kůň hraje hlavní roli při parforsním lovu. Pro závodění ve velmi nerovném terénu byl vytvořen speciální jezdecký kůň - hunter, neboli gunter. Hunter byl vyšlechtěn z plnokrevného jezdeckého hřebce a nějaké tažné, obvykle dost těžké klisny. V důsledku takového výběru párů kůň získává větší sílu, vytrvalost a schopnost překonávat různé přírodní i umělé překážky. Musí přece skákat od úsvitu do poledne po rozmanité půdě, z kopce i do kopce, přeskakovat kamenné ploty vysoké jeden a půl metru, které jsou obklopeny poli, příkopy o šířce 2-3 metry, ploty z proutí, zcela porostlé vinutým trnem. Díky parforsnímu lovu získala anglická armáda vynikající polokrevné koně pro kavalérii.

Honiči musí být schopni najít stopu instinktem a následovat ji hlasem, aby pronásledovali odcházející šelmu. Tito viskózní (vytrvalí v dlouhém pronásledování), neúnavní (neúnavní během pronásledování), paraty (svižní na říji), navonění psi neúnavně pronásledují šelmu, ať jde kamkoli, a poté vedou své pronásledovatele do dálky, takže říje“ jde od ucha“, pak se znovu přiblíží, zatímco zvíře prochází ve své obydlené oblasti určitými cestami a průlezy (přechody). Plemena honičů byla specializovaná na určitou šelmu. Staghoundi se používají k lovu jelenů, harrieri a bíglové k lovu zajíců. Pokud například foxhoundi pronásledují lišku, nevěnují pozornost ostatním - zvířatům. Honiči se používají ve smečce 30-40 psů.

Hlasy psů jsou velmi zvláštní. Mají denunciaci (sílu a zvuk) a určitý tón a zabarvení a hlas je buď nízký, basový, nebo vysoký, s kovovým nádechem, a někdy kudrnatý, s měnícím se zabarvením. Když se hejno řítí, hlasy psů splývají v řev. S žhavou a přátelskou říjí dobře zvoleného hejna se hlasy honičů slévají do spíše harmonické a pro myslivce nesrovnatelné harmonie ne cizí divoké příjemnosti. Chovateli hejna jsou vláda, kluby a jednotlivci.

Honiči doprovází speciální personál v osobě tzv. sběrače, který má na starosti celý lov, a jeden nebo tři, podle velikosti smečky, vyzhlyatnikov. Všichni jezdí na silných a svižných koních, protože v závodě potřebují být psům nejblíže.