Bobrin jerboa (allactaga [allactodipus] bobrinskii)

Jerboa Bobrinsky se od ostatních zemních zajíců liší mírně výraznou, kouřově šedou "prapor" ocas, bez jeho charakteristické dvoubarevné barvy. Dalším pozoruhodným znakem je dobře vyvinutý hustý kartáč dlouhé srsti pokrývající střední prsty zadních nohou. Kuželovitý kalus nohy je poněkud zmenšen.

Struktura zadních nohou a některé další anatomické rysy najednou sloužily jako důvod pro výběr Bobrinského jerboa do nezávislého rodu Allactodipus. Naznačovalo se, že tento hlodavec je přechodnou formou mezi pětiprstými a tříprstými jerboy - obyvateli písečné pouště. Nyní se ale zoologové domnívají, že i přes poněkud izolované postavení mezi zemními zajíci je jerboa Bobrinský nepochybně členem tohoto rodu.

Bobrinsky jerboa (Allactaga [Allactodipus] bobrinskii)

Jerboa Bobrinsky ve skoku

Bobrinsky jerboa se nachází pouze na území Sovětského svazu, obývá pouště Kyzylkum a Karakum. Všude dává přednost jílovitým a jílovito-štěrkovitým oblastem s drobnými nánosy písku, podél takyrských stužek často zachází velmi daleko do hřbetně pahorkatinných písků. Nyní můžeme s jistotou říci, že ve svých typických biotopech není zdaleka tak vzácný, jak se dříve myslelo: v Zaunguz Karakum se nám na pětikilometrové trase podařilo ulovit až deset zvířat. To se přitom v období prudkého poklesu počtu jerbů projevuje především u jerbů Bobrinského.

Díky hustému kartáči dlouhých měkkých chlupů pokrývajících prsty zadních nohou jsou stopy jerbů na písčitých nánosech mezi takyry vždy dobře odlišitelné od stop jiných druhů zemních zajíců. Kromě toho při pohybu v krátkých skocích pokládá bobrinský jerboa zpravidla zadní nohy vedle sebe, zatímco u většiny pětiprstých jerboů jsou stopy pravé a levé tlapky nejčastěji umístěny postupně.

Nory tohoto jerboa mají strukturu typickou pro všechny zemní zajíce a nacházejí se nejčastěji na okrajích shors nebo takyrů. Bobrinsky jerboa se živí semeny a větvičkami saxaulu, různými kandymy, výhonky a květy chvojníku a oddenky obilovin. Na jaře zaujímá v její stravě velké místo hmyz a mezi nimi zlaté rybky, které se v tomto období hojně vyskytují na saxaulu a kandymu.

Hnízdní období u jerboa bobrinského začíná o něco později než u jiných zemních zajíců, což je spojeno s pozdějšími probuzeními. Během roku přináší samice zpravidla jedno snůška, ale v letech s letní a podzimní vegetací pouštních rostlin se jerboi mohou množit opakovaně. V některých letech se v zaunguzském Karakumu nacházejí březí samice až do října, což může být způsobeno pozdější účastí na reprodukci jedinců posledního roku narození. V odchovu je dvě až pět mláďat.

Bobrinský jerboa se ve svých zvycích výrazně liší od všech hliněných zajíců - když je pronásledován, často se skrývá a drží se při zemi s tichým, dlouhým bolavým vrzáním, jako to dělají tlustoocasé jerboy. V takové chvíli lze zvířata chytit jednoduše rukama.

Ve světle světlometů lze Bobrinského jerboa rozpoznat i na dálku podle jednotné barvy "prapor" ocas a relativně krátké uši.

Literatura: Fokin I. M. jerboas. Seriál: Život našich ptáků a zvířat. problém.2. Nakladatelství Leningrad. univerzita, 1978. 184 s.