Jezevčík získává srdce

Jezevčík - jedno z celosvětově nejoblíbenějších plemen. I přes rozmary módy, které se bohužel týkají i psů, je jezevčík již více než století jedním z nejoblíbenějších plemen. Mnozí z těch, kteří doma chovali psy jiných plemen, ale jednou začali s jezevčíkem, už ji nikdy nepodvedou.

Vl. Viktorie Fedotové

Co je na tomto nejmenším ze všech loveckých psů s neúměrně dlouhým tělem a příliš krátkýma nohama tak zvláštního, proč si podmaní srdce svých mnoha obdivovatelů? Lidé, kteří mají do chovu psů daleko, na slovo jezevčík reagují takto: „Říkají, že jsou velmi chytří“. Proč je takový názor na jezevčíka? Jezevčík vznikl lovem. Právě lovecké využití tohoto plemene jako norského psa diktovalo jeho velikost, vzhled, povahu a samozřejmě vysokou inteligenci. Když se totiž jezevčík při práci v noře střetne tváří v tvář se zvířetem, často silnějším a zlomyslnějším, musí se spolehnout jen na sebe: na svůj bystrý důvtip, obratnost, odvahu a zručnost.

Nejen myslivci, ale i lidé, kteří mají k lovu daleko, a proto nejsou schopni ocenit lovecký talent jezevčíka, ji milují pro její úžasnou povahu, bystrou osobnost, mimořádnou inteligenci a statečné srdce. Kromě toho jsou jezevčíci velmi nenároční, mají dobré zdraví a jejich údržba nevyžaduje velké materiálové náklady. Navíc u žádného jiného plemene nenajdete takovou rozmanitost tvarů a barev jako u jezevčíků, což umožňuje vybrat si i toho nejnáročnějšího a nejnáročnějšího člověka. A pokud jste si již vybrali, pak tuto knihu neodkládejte. Je určena především začínajícím taxikářům, kteří toho o tomto psím plemenu stále málo ví a přirozeně má mnoho otázek, na které může tato kniha odpovědět. Nechte tedy štěně jezevčíka usadit se ve svém domě a s ním přichází radost a štěstí z komunikace s tímto úžasným tvorem. A pak vaše sympatie k jezevčíkům přerostou ve velkou lásku a zařadíte se do řad nespočtu taxomaniaků a taxofilů.

Trochu historie plemene. Moderní jezevčíci jsou potomky psů s dlouhým tělem a krátkonohým jezevčíkům, kteří byli poprvé spatřeni na staroegyptských freskách před více než 4000 lety. Takové psy lze vidět na starověkých řeckých kresbách a v asyrském sochařství. Při vykopávkách na Foru Romanu byly objeveny kostry psů podobných jezevčíkům.

Existují všechny důvody domnívat se, že psi podobní jezevčíkům a následně i jezevčíci pocházejí z nejstarší formy loveckých psů, nebo spíše z jejich střední formy krátkonohého psa zvaného lovecký brack. Moderní klasifikace odkazuje plemeno jezevčíka na skupinu honičů.

S rozvojem civilizace, kdy pokročilejší způsoby lovu nahradily oštěp a šípy, a ještě více s vynálezem střelných zbraní, se změnily i způsoby lovu. Lovci potřebovali psy malých velikostí, kteří byli schopni dostat šelmu nejen na zemský povrch, ale také do podzemí v norách. Tak začal proces hledání a vytváření různých plemen hrabavých psů. V Anglii plnili funkci podzemního lovu vysokonozí psi čtvercového tvaru zvaní burrow teriéři. V Německu lovci používali naopak podsadité, krátkonohé psy s protáhlým tělem, které jim umožňovalo volně pronikat i do velmi úzkých děr.

Právě Německo je rodištěm jezevčíka. Mnoho koster psů prototypů moderních jezevčíků bylo nalezeno v Německu a patří do období římské invaze (II. století před naším letopočtem).uh.). Původ a vzhled hliněných psů začal v jižním Německu. V dokumentech ze 7. století je zmiňován „bobr pes“, který se používal k lovu, jezevci, vydry atd. d. Za předky jezevčíků lze pravděpodobně přiřadit i psy využívané k vnadění lišek. Jsou zmiňovány ve druhé polovině 13. století. V 15. století byli poprvé popsáni psi, kteří měli nějakou podobnost s moderními jezevčíky. Rychlé rozšíření plemene se vztahuje k období pozdního feudalismu (do poloviny 16. století), kdy začal prudký růst měst a následně se objevila nová vrstva měšťanů, resp. měšťanů. Byli to oni, kdo zpopularizoval lov v norách a takový pes, jako je jezevčík, je vhodný pro chov a výcvik.

Jeden z prvních obrázků „pozemských psů“ pochází z té doby a nachází se v knize „Hunting“ od Jacquese du Fol (1561). Byli pravděpodobně předky moderních jezevčíků, ale exteriér byl velmi odlišný od těch. K dalšímu rozvoji plemene dochází během XVII století. V myslivecké literatuře té doby se vyskytují jména: "zemský pes", "jezevčí pes", "plíživý pes" atd. d. Koncem století byly položeny i hlavní varianty barev jezevčíků. Bylo poznamenáno, že psi nového plemene se vyznačují vynikajícími loveckými vlastnostmi a mimořádnou inteligencí. Do poloviny 18. století se plemeno jezevčíka v podstatě rozvinulo. Jezevčík si získává stále větší oblibu a chovu a zušlechťování plemene se věnuje stále více lidí. O jezevčíky se zajímají nejen myslivci, ale i milovníci psů.

V 19. století vznikli psi dlouhosrstí a drátosrstí. Z evolučního hlediska je hladkosrstý jezevčík považován za nejstaršího. Předpokládá se, že vzhled dlouhosrstých jezevčíků je výsledkem křížení hladkosrstých variet se španěly a drátosrstých variet s dandie dinemont teriéry, stejně jako skotskými teriéry a jorkšírskými teriéry. Knírači se podíleli na dalším utváření plemene drátosrstých jezevčíků, zejména v jihoněmeckých oblastech.