Luňák sibiřský (milvus korschun lineatus)
plocha. černý drak - na Sibiři od povodí Ob a Irtyše po Primorye - Japonsko, Mandžusko a Čína (na jih po Fuzhou a Guangdong), severní Tibet a severní Himaláje (Kašmír), Ladak, Karakorum - na západě v Kašgarii a Tien Shan. Severní hranice v povodí Ob u Tobolska, na Jenisej na 61° u Jenisejska, na Vilyui do 65°, na Leně u Jakutska, na Aldanu po 63°30` s. š. w., dále na východ na ostrovech Shantar (Dulkeith a Shulpin, 1937). Jakmile byl chycen na Kamčatce (Shulpin, 1936), setkal se na Sachalinu a Kurilských ostrovech (choval na Kunašíru). Zimuje v jižní Asii – v Indii na jih do cca 18° s. š. SCH., v Barmě, Jižní Číně, na poloostrově Hainan, Indočíně a. Formosa.
Povaha pobytu. Luňák sibiřský je stěhovavý pták (je možné, že provádí vertikální migrace na jih svého areálu).
Termíny. Období migrace se prodlužuje, stejně jako u evropského poddruhu. V jižním Primorye a Turkestánu přilétá již v druhé polovině března, v Kašgarii se první ptáci objevují již koncem února (23.II), hrubé rozpětí klesá do poloviny března. K migraci severských jedinců dochází později a na jihu, až do poslední třetiny dubna. V různých dnech v dubnu se luňáci objevují na severní hranici hnízdiště (u Jakutska 8.–29.4, v západní Sibiři 2.IV-27.4- na ostrovech Shantar pouze začátkem května). Odjezd začíná již v srpnu a na severu se protáhne do konce září (poslední u Jakutska potkali ještě 3.10- na Dálném východě na Bureya od 22.9 na 1.10, posledních 17 dalších.10- v Primorye na řece. Samarga vytěžena 14.11- na Kurilských ostrovech se vyskytuje do konce listopadu). Podle některých pozorování jižní populace odlétají dříve, severní stěhovavé setrvávají na stejných místech později (v povodí). Nebo odjezd místních od 17.8, severní rozpětí od 25.osm. a do poloviny září, Shestoperov, 1929). Zalety v západní části Střední Asie (Turkmenistán).
Místo výskytu. Pro evropskou formu jsou charakteristické biotopické podmínky - kombinace dřevin a vodních ploch - v horách na jihu ve střední a střední Asii je však spojena i s horskostepní krajinou. V horách stoupá v Tien Shan do 3150 m (Sedm řek), na Altaji do 2000 m, v Tibetu od 600 do 4700 m.
populace. Běžný v jižní části areálu, vzácný na severu. Distribuce v důsledku biotopických podmínek je sporadická, protože ve vzdálené tajze žádný luňák není.
Nehnízdit, navzdory dostatku potravy (Tannu-Tuva, Sushkin, 1913), nebo opuštění zdiva rodiči (východní Čína, Kolthoff, 1932).
reprodukce. Na rozdíl od luňáka evropského je rozdíl v načasování hnízdění severní a jižní populace. Na jihu pohoří byla snůška zaznamenána již koncem dubna nebo ještě o něco dříve (v průběhu. Čína, Kašmír). Ve střední a střední Asii klade luňák vajíčka později, v druhé polovině dubna. A konečně, na severu se pokládka provádí koncem dubna a začátkem května (na Sibiři, konkrétně u Jakutska v první polovině května, Ivanov, 1929, Vorobyov, 1931, poté u Tomska, Zalessky, 1915).
Hnízda luňáka sibiřského - jako nominální forma - podle pozorování v Číně je staví samice, stavební materiál přináší samec. Hnízda se nacházejí převážně na stromech (smrk, modřín, borovice, vrba, bříza, dub atd.).), v různých výškách od země, od 6 m a výše, obvykle 10-12 m od země - velikosti hnízd jsou různé - od 30 cm v průměru (Seven Rivers) po metr nebo více (Mongolsko, Čína). Podšívka v Turkestánu - hadry, plstěná podložka, koňský hnůj atd. P. V horských oblastech hnízdí na skalách (Altaj, Tibet).
Spojky se skládají ze 2-3 vajec, zřídka 4 (Jakutsk, Vorobieva, 1931). Velikost vajíček je větší než u luňáka černého: 56,3-64 x 45-47,5 (Východní Sibiř, Tachanovský, 1891), 53-61 x 44-46 (Transbaikalia, Radde, 1863), 54-57 x 41-43 (Seven Řeky, Zarudnyj a Koreev, 1906), 55-63x41-48 (západní Čína, Stresemann, 1938), 65-66x44,5-45,9 mm (Tibet, řidič, 1938). Inkubace trvá asi měsíc, protože na Sibiři se začátkem června objevily péřové bundy (Jakutsk 10.5 - neúplné zdivo, 12.Vylíhlo se 6 mláďat - poblíž Tomska 18.5. 2 vejce, 12.6 první péřová bunda - v západní Číně, respektive dříve, se vylíhla první mláďata 14.6). Přeletovaná mláďata a pernatá hnízda se scházejí od druhé poloviny července, později a v první polovině srpna.
Moult. Luňák černý není dostatečně prozkoumán, jeho celkový průběh je podobný jako u evropských ptáků. Výživa. Polyfág, krmný režim obecně jako u luňáka evropského. Ve střední Asii a Číně - typický sinantrop, hnízdící ve městech a živící se převážně odpadky, v Mongolsku i lidskými mrtvolami. Mrcha, padlé ryby – snad hlavní potrava luňáka na Sibiři. Na druhou stranu se zdá, že je to mohutnější predátor než evropský poddruh. Z ptáků jsou jako kořist pro luňáka na Sibiři uváděny drobné suchozemské druhy - brusle a skřivani (Tannu-Tuva), mladé vrány černé (Semirechye), drůbež, dále racci, kormoráni, stařec, giloš Cepphus carbo atd. (Primorye) - kromě toho malá zvířata - křečci, zajíci, myši - hadi a žáby - velký hmyz - sarančata a brouci atd. d.
Polní znamení. Luňák černý se od luňáka evropského liší větší velikostí a bílou skvrnou na bázi letek v podkřídlech, nápadnou za letu. Zdá se, že volání je tišší a kratší než volání evropských ptáků (Tugarinov a Buturlin, 1911).
Popis. Rozměry a struktura. Větší evropská rasa. Muži křídla (28) 450-505, ženy (20) 475-515, v průměru 476,7 a 489,1 mm. Křídlo je poněkud hloupější: 2. setrvačník je obvykle kratší než on, zřídka se mu rovná a 1. setrvačník je blíže k 8. než k 7. (u jmenovitého tvaru jsou poměry obrácené).
Zbarvení. Starší ptáci jednotnější a tmavší hnědé barvy než evropští, hlava je hnědá, jen o málo světlejší než hřbet, břišní strana je bez načervenalého odstínu; "mramor" skvrnité pole, tvoří se za letu na spodní ploše rozloženého křídla, bílé zrcadlo zakrývající uši jsou načernalé. V prvním ročním opeření luňáka jsou béžově bělavé okraje peří velmi vyvinuté a břišní strana s bledě zbarveným opeřením v čerstvém opeření a bělavou v opotřebovaném opeření. V tomto oblečení jsou cere a nohy namodralé nebo bělavé. Druhý roční (přechodný) outfit je vyjádřen lépe než u evropského poddruhu - světlý podélný vzor na břišní straně je ostrý.
Systematické poznámky. Draci černí z Tien Shan a přilehlých oblastí na západ k Ferghaně a Pamíru, jak je uvedeno výše, tvoří zjevně smíšenou populaci se znaky mezi evropskými a východními a středoasijskými ptáky. Střední velikostí a barvou. Spolu s takovými jedinci se vyskytují i ptáci, kteří jsou navenek typičtí awatus a velmi blízké nebo totožné s korschun.
