Intonace ve výcviku psů
V procesu výchovy a výcviku psa často používáme intonaci, téměř bez přemýšlení o tom, co intonace je, zda ovlivňuje proces učení zvířete a jak?
Intonace se podle definice nazývá zvukovými prostředky jazyka, které formují výpověď: tón, zabarvení, intenzita a trvání zvuku, způsob výslovnosti, odrážející jakékoli pocity mluvčího, jeho emocionální rozpoložení. To znamená, že intonace nebo modalita řeči není nic jiného než zvukový prostředek k vyjádření emocí mluvčího.
Intonační signály různých významů můžeme pozorovat i ve světě zvířat, kde komunikativní funkce intonace hraje důležitou roli a široce se projevuje jak v procesu vnitrodruhové komunikace, tak v procesu mezidruhové komunikace, zejména hrozivá intonace, různá tonalita štěkání, vrčení, syčení a všeho, co doprovází ohrožující postoje, demonstrativní agrese.
Adekvátní projev a vnímání odpovídajících intonačních signálů lze pozorovat i u sociálně deprivovaných zvířat, t.E. pěstované v podmínkách zbavení možnosti komunikovat s jedinci vlastního druhu, sociálními partnery. Proto lze hovořit o genetickém determinismu (evolučním podmínění) vnímání etologicky významných intonačních signálů zvířaty jako signálů chování s vysokým obsahem informací.
Zjistit vliv intonace na proces učení zvířete, Samotný tréninkový proces považujme za cílevědomý proces utváření podmíněných reflexů a utváření dovedností.
Zjednodušeně lze podmíněný reflex reprezentovat jako nepodmíněnou reflexní reakci reprodukovanou pod kontrolou určitého podmíněného (dříve indiferentního) signálu nebo podnětu a je adaptivní činností těla, kterou provádějí vyšší části centrálního nervového systému formováním dočasné spojení mezi stimulací signálu a signalizovanou reakcí. Obvykle, v procesu tréninku se rozvíjejí instrumentální podmíněné reflexy, jehož tvorba je založena na procesech excitace a aktivní motorické aktivity zvířete, což umožňuje dosáhnout nebo se vyhnout následnému posílení.
V procesu utváření návyku prochází jakýkoli podmíněný reflex fázemi generalizace, specializace a stabilizace, z nichž každý je charakterizován posílením počáteční reakce na prezentovaný podmíněný signál, tzn.E. vyšší reprodukovatelnost a mistrovství, stejně jako menší kontrola z vyšších nervových center zvířete.
Formovat u zvířete dovednost, t.j.E. pro uvedení podmíněného reflexu do automatismu je kromě rychlosti zesílení podmíněné reakce a jejího opakovaného opakování hlavní nezbytnou podmínkou absence restrukturalizace podmíněné reakce, což znamená změnu podmíněného spouštěcího signálu, dominantního motivace, stejně jako následný vektor dopadu na emoční sféru zvířete, nám známý jako .
Je zřejmé, že jakýkoli trénink znamená snížení variability akce nebo komplexu po sobě jdoucích akcí zvířete k jednotě na prezentovaný podmíněný signál nebo podnět, a čím méně podmíněných signálů, které spouštějí stejnou behaviorální reakci, připadá na jeden vzdálený analyzátor. zvířete (zrak a sluch), čím „jednoznačnější“ je samotný podmíněný signál jako spouštěč specifické podmíněné reakce, tím rychleji (s přihlédnutím k výše uvedeným požadavkům) probíhá proces tvorby podmíněného reflexu a tvorby dovednost nastane.
Jediný proces utváření podmíněného reflexu a utváření dovednosti tedy přímo závisí na neměnnosti parametrů podmíněného signálu (příkazu) a posílení behaviorální reakce zvířete, které potřebujeme.
Co se stane, když v procesu tréninku při zadávání příkazů používáme intonaci, což v tomto případě není nic jiného než změna modality podmíněného spouštěcího signálu?
Za prvé, jakákoli intonace upravuje zvuk původního příkazu, T.E. zevně mění samotnou verbální spoušť. Za druhé, být spojen s emocionální sférou a nesoucí významnou informační zátěž, intonace také mění vnitřní obsah podmíněného signálu, jeho nasycení dodatečným informačním „šumem“, včetně vnějších behaviorálních reakcí.
Je zřejmé, že jakékoli podmíněné reakci spuštěné podmíněným signálem předcházejí procesy jeho detekce, rozpoznání a identifikace. Detekce je obvykle definována jako schopnost rozlišit mezi přidáním nějakého signálu na pozadí s nízkou intenzitou nebo na hlučné pozadí. Rozpoznání a identifikace znamená další schopnost centrálního nervového systému vybrat detekovaný signál jeho porovnáním s jedním ze stávajících souborů známých signálů. Rychlost rozpoznání a identifikace signálu jako spouštěče pro určitou podmíněnou odezvu je přímo závislá na podobnosti všech parametrů detekovaného signálu se známým podmíněným signálem jako „referenčním“ pro danou behaviorální odezvu.
