Bernský salašnický pes, nebo švýcarský salašnický pes berner sennenhund
Plemeno bernský salašnický pes (doslova - pes alpských luk) má kořeny v dávné minulosti. Staré texty popisují psí plemeno podobné bernskému salašnickému psovi.
Bernský salašnický pes nebo švýcarský salašnický pes
Chovatelská stanice Bernských salašnických psů "Ledová protěž Dufour", chovatel Almaeva Lyubov
Poté, co vojáci Julia Caesara porazili Helvety a Helvetia se stala římskou provincií, byla přesunuta Římany přes Alpy do Helvetie. Abyste osvětlili původ tohoto plemene, je třeba převrátit hodiny o sto let zpět a nechat se přenést do údolí švýcarských Alp. Právě tehdy byly při vykopávkách bývalé vojenské kolonie Vindonissa nalezeny psí lebky, "jehož velikost a stavba svědčí o silném zvířeti velikosti řeznického psa". Tak napsal curyšský doktorand Hermann Kremer, který na základě četných nálezů pozůstatků psů z keltského období vystopoval jejich rodinné vazby s římskými "molossové".
V roce 1899, na základě citací z řecké a římské literatury, Kremer navrhl, že římský molos byl přivezen z Indie do Řecka a poté do Itálie. Cesta od tibetské dogy přes římský molos až po středoevropskou "psí" pes a následně k sennenhundům je dnes považována za správnou verzi a v této podobě vstoupila do kynologické literatury.
V mnoha částech Švýcarska se odedávna vyskytovali silní, středně velcí psi, kterým se říkalo kravští psi nebo selští špici. Barva těchto psů se jen zřídka shodovala s barvou dnešních bernských salašnických psů, převládala hnědá a červená. V první řadě byly brány v úvahu pracovní vlastnosti - rolníci potřebovali psa, který by hlídal dům a dvůr a mohl být použit jako pastýř. Vzhledem k izolovanosti oblastí, kde se tito psi setkávali, ještě před zahájením čistokrevného chovu, místní "plemen", které byly díky častému příbuzenskému křížení do jisté míry typově i povahově vyrovnané a relativně čistě zděděné. Dnešní Bernský salašnický pes je potomkem těchto selských psů.
Začátek čistokrevného chovu bernského salašnického psa
Až do začátku 20. století se o cílevědomém chovu bernských salašnických psů nemluvilo. Není divu, protože tehdy si jen bohatí lidé mohli dovolit pořídit si psa pro své potěšení a byli připraveni koupit si například již vycvičeného loveckého psa.
Rolníci, řemeslníci, obchodníci chovali psy po staletí, ale byli jen součástí domácnosti a používali se jako hlídací a pastevečtí psi a také k přepravě zboží. Nikoho nenapadlo za ně zaplatit. Lidé ale zároveň znali přednosti jednotlivých psů, jejich stavbu těla a při chovu si vybírali rodiče s dobrými dědičnými vlastnostmi pro úspěšnou a snadnou výchovu psa. Navíc ani nevěděli o duševních poruchách, kterým je dnes přikládán tak velký význam. Měřítkem všeho byly tyto znaky: zda je pes vhodný na pastvu dobytka, zda je spolehlivý jako hlídač a zda je dostatečně silný na přepravu vozíků s nákladem. Morálka byla drsná, zbytečné jedlíky nikdo nepotřeboval. Heim, Schertenleib, Sieber, Strebel - to jsou jména lidí, kteří stáli u zrodu plemene. Po mnoho let ve všech kantonech Švýcarska neúnavně zkoumali psy vhodné k chovu, kteří splňovali jejich představy o novém plemeni, brali je na vědomí a následně pořádali výstavy. Dobří selští psi žili v rozptýlených rolnických domácnostech, především v okrese Dürbach jižně od Bernu.
Po výstavě v Lucernu v listopadu 1907 byl založen švýcarský Dürbach Club. Profesor Heim z Curychu, který byl jako známý kynolog a rozhodčí stále častěji zván na výstavy tohoto klubu, pravidelně publikoval v r "Švýcarské centrální noviny pro lovce a psy" (Curych) jeho rozhodčí referuje a diskutoval se členy nového klubu otázky a problémy chovu. Má se za to, že se nejvíce zasloužil o šlechtění plemene. Byl to on, kdo navrhl jméno pro psa z Durbachu "bernský salašnický pes". Nabídku přijal klub, který se přejmenoval na Klub bernských salašnických psů.
24. dubna 1910 se v Burgdorfu konala speciální výstava bernských salašnických psů, kde se představilo 107 psů. Majitelé bernských salašnických psů byli zároveň pozváni k bezplatnému přezkoušení jejich psů profesorem Heimem. Bylo zjištěno, že pouze osm psů je mimo chov. Do chovu byly doporučeny tři čtvrtiny - dobří zástupci plemene. Řada zvířat však nesplňovala současné chovatelské cíle. Byli psi se žlutou a hnědou srstí a většina z nich měla velmi kudrnatou srst. Kruhový ocas, dnes tak zavrženíhodný, byl v té době považován za žádoucí znamení. Naštěstí se chutě brzy změnily a stalo se lepším mít visící ocas. Profesor Heim doporučil při chovu volit zlatou střední cestu a zachovat známou hrubost berňáků. Už tehdy varoval před přeceňováním barevného vzoru. V popředí by měla být vždy dobrá fyzička a typický exteriér. V roce 1910 byla provedena menší revize normy z roku 1907. Zůstal v platnosti až do roku 1951 a poté byl opět mírně upraven. V roce 1973 byla norma revidována, podrobně zpracována a zpřesněna. Aktuální vydání pochází z roku 1993. Srovnáme-li rané popisy vlastností plemene s dnešním standardem, pak můžeme konstatovat, že image bernského salašnického psa se od té doby změnila jen v detailech, i když někdy v těch dosti důležitých: pes poněkud povyrostl, byla odstraněna původně rozšířená kudrnatá srst, bílá barva byla kvantitativně zredukována a vzor je tím harmonizován (např. bílý prsten na krku a bílá skvrna na týlu byly povoleny standardem z roku 1951., ten druhý - dokonce až do roku 1973.). Obecně se původní standard změnil jen málo. V podstatě se jedná o stejného Bernského salašnického psa, kterého před téměř sto lety viděl profesor Heim a chtěl si ho ponechat.
Bernský salašnický pes. Postoj k člověku
Pro mnoho milovníků psů, kteří dříve chovali jiná plemena, je bernský salašnický pes nápadný svým výrazným spojením a "posedlost" za osobu. S neohrabanou sympatií projevuje svou náklonnost každému obyvateli domu, který je mu blízký. Láska majitele nebo milenky pro něj znamená vše. Jedná se o psa, který nikdy bezcílně neběhá po pokojích, ale nejochotněji celý den pronásleduje paní domu a je připraven se zúčastnit všech jejích záležitostí. Vlídné slovo je pro ni vším. Nadávky mohou "zničit". Udržovaný bernský salašnický pes projevuje jakousi přirozenou připravenost neustále potěšit muže, kterého uznává jako vůdce. Někdo to trefně pojmenoval "silný medvěd s citlivým srdcem". Proto pro něj izolace způsobená pobytem v jeslích nebo vyloučení z rodinného života může mít fatální následky. Degraduje, stává se nervózním a agresivním, nebo utíká a hledá lásku jinde.
Bernský salašnický pes není pes jednoho člověka, vázaný pouze na svého pána. Přestože s láskou odpovídá tomu, kdo mu věnuje největší pozornost, dokáže svou náklonnost projevit všem členům rodiny bez výjimky. Je vždy připraven poslechnout a dovolit několika lidem, aby ho ovládali. Záleží jen na jejich zručnosti a důslednosti. Dürbechler se cítí obzvlášť dobře ve skupině lidí. Řekli nám o jedné bázlivé feně, která se nesměle držela toho, kdo ji vzal na procházku. Když všichni společně vyšli ven a objevilo se něco jako hejno, proměnilo se, stalo se živým, radostným, pozorným, bez známek strachu. Bernský salašnický pes obvykle zůstává na procházkách v kontaktu se všemi členy rodiny. Pokud se někdo ztratí z dohledu, pes začne být neklidný a snaží se ho přivést zpět. Přitom nekrouží kolem rodiny jako ovčácký pes, ale běhá od jednoho k druhému a hledá bod, odkud by si mohla rodinu prohlédnout "stádo". Doma je mnoho berňáků klidných a spokojených, až když se všichni členové rodiny sejdou pod domácí střechou.
V těch domovech, kde děti pravidelně odcházejí a přicházejí, si bernský salašnický pes velmi brzy zapamatuje rytmus a čeká na jejich příchod. V mnoha starých příbězích se dočtete, jak si pes všiml, že dítě uteklo z domova, hledal ho a přivedl domů. Moderní Bernští salašničtí psi věnují veškerou pozornost své rodině. Mají schopnost a dokonce potřebu znovu a znovu vyjadřovat svou náklonnost k lidem, se kterými žijí. Bernský salašnický pes je vždy vnímavý ke společnosti a dokáže nabídnout svou vlastní lásku a otevřenost.
Záleží jen na člověku, zda se z bernského salašnického psa skutečně stane pes, který zůstane doma. V naší době, která je tak emocionálně vyčerpaná, je to emocionalita charakteru spolu s krásným vzhledem, co otevírá mnoho srdcí vůči dürbechlerovi.