Saja (syrrhaptes paradoxus)

Saja. Náhorní plošina Ustyurt. Rozlehlý, plochý jako stůl, jílovitá poušť. Vysoké strmé útesy, podobné hradbám pevnosti, ohraničují plošinu se stejným pouštním prostorem Turanské nížiny. Chinks z dálky se zdají tajemné, impozantní a nedobytné. Nejsou tam cesty a lidé. Na plošinu se dá vylézt pouze pěšky nebo na koni. Ale když jsme si na topografické mapě vybrali cestu podél rokle Ashchisai, nevhodnou pro pohyb vozidel, jedinou v traktu Dongustau, dokázali jsme se tam na naší expedici dostat "loď". Večer stavíme tábor u solného pramene.

Ráno v poušti - nejpříznivější denní doba. Slunce je nízko. Šikmé paprsky, které vrhá, prodlužují stíny rostlin, díky čemuž se prostor kolem nezdá tak mrtvý a ponurý. Ticho, pohoda. Země se přes noc ochladila. Nevyzařuje to teplo, ze kterého se nad ním ve dne chvěje horký vzduch a vytváří u obzoru pohádkové přeludy. Jasné a průhledné.

Během těchto hodin, když jsem se vzdaloval od stanového tábora, jsem pozoroval hejno pískomilů hlodavců stojících v kolonách u četných otvorů jejich děr. Snažil jsem se na zvířata lépe pohlédnout a opatrně jsem se k nim přibližoval, ale oni se najednou, vyvrhujíce fontány písku a prachu, společně, jako na povel, ponořili do děr. "Trik... Trik... Trik..." - za zády byl slyšet rostoucí sbor zvuků. Aniž bych otočil hlavu, okamžitě jsem uhodl příchod hejna saji. Ptáci mi rychle přelétli nad hlavou, dvakrát se otočili a přistáli u klíče.

Saja, nebo, jak se také říká, kopyto, - jeden ze zástupců malého oddílu tetřevů, kam kromě něj patří pouze tetřev černobřichý a bělobřichý. Místní lovci-Kazachové nazývají všechny tyto ptáky obecným názvem bullduruki a saja je známější jako turtushka. Z hlediska životního stylu a vzhledu jsou si tito holubičí ptáci velmi podobní, ale saja mezi nimi stále vyčnívá. Neobvyklá struktura jejích tlapek. Jejich prsty jsou srostlé, a proto tlapa, opeřená až po samotné drápy, vzdáleně připomíná kopyto. Odtud druhý název saji – kopyto. Na těchto "kopyta" pták se pohybuje po zemi kolébáním, malými krůčky, ale v případě potřeby může běžet docela rychle. Saja se ráda toulá prachem a nepadá do něj, jako ptáci, co mají prsty - stejní tetřevi např. Stopy saji proto nejsou vůbec ptačí, ale připomínají spíše stopy nějakého drobného zvířete. Saja je výhradně pozemní pták. S takovými tlapkami nemůže sedět na drátech nebo na větvích stromů. A potřebuje to?? Odpočívá a živí se na zemi a v místech, kde žije, je velmi málo stromů: saja je ostatně běžná v pouštní a polopouštní zóně Afriky a Eurasie. Tam pro ni zaujímá ta nejpříznivější místa, daleko od lidí, přilne k jílovité spraši a zasolené půdě. V písčitých masivech, s výjimkou jejich okrajových částí, se nevyskytuje. Ukazuje se, že kopyta nejsou ničím jiným než biologickou adaptací na místo a způsob života, vyvinutou evolucí.

Saja je namalovaná nenápadně, ale vypadá jako krásný a spořádaný ptáček. Hlavu má malou, krk krátký, tělo husté, se silně vyvinutým hrudníkem. Horní strana těla je hnědo-písčitá, s tmavými příčnými liniemi a skvrnami a břicho je černé. Díky takovému ochrannému zbarvení není saj na půdě téměř vidět, vypadá jako hrouda hlíny nebo udusaný písek. Její ocas také vypadá neobvykle: protáhlá střední ocasní pera ho dělají dlouhým, tenkým a ostrým. Můžeme říci, že to vypadá jako šídlo se dvěma hroty (pokud něco takového existovalo).

Když už jsme u peří. Jsou velmi slabě připojeni k tělu Saji. A to je také biologická adaptace, která dává pozemnímu ptákovi určitou šanci na útěk před predátory. Fretka, liška nebo korzák chytne sedícího ptáka, okamžitě zanechá v zubech dravce chomáč peří - a to bylo. (Takový způsob ochrany před nepřáteli je v přírodě znám nejen u ptáků. Stejně snadno a bezbolestně se rozešel zajíc s chomáčem vlny a kůže nebo ještěrka s ocasem.) Peří saji je zvláště slabé v období línání, které může být velmi natažené. V tomto okamžiku jsou odděleni od těla, i když nejsou škubáni, ale jednoduše drženi hranou dlaně od ocasu k hlavě. To je důvod, proč je tak obtížné i pro zkušeného taxidermistu vyrobit dobré plněné saji. Peříčka však i přes slabé zapínání dobře přiléhají k tělu a saja v přírodním prostředí vypadá vždy ne nařaseně, ale dobře "česané" a velmi pěkný pták.

Kopyto se živí výhradně semeny různých bylin: pelyňku, slaniny, kozlíku, které sbírá na zemi. Často jí mladé větvičky slaniny. Jí vždy tak pevně, že jí před již tak vyčnívajícími prsy často trčí struma naplněná obsahem.

Saja je společenský pták, takže je zřídka viděn sám, a to i v období hnízdění, kdy se většina ostatních ptáků obvykle drží odděleně.

Ptáci žijící v bezvodých oblastech pijí nenasytně a hodně. Ve skupinách a hejnech, obvykle ráno a večer, pravidelně zalétají na napajedla, která se někdy nacházejí i několik desítek kilometrů daleko. Tam, kde jsou zdroje vody vzácné a daleko, mohou ptáci překonat mnohem větší vzdálenosti.