Plameňáci na jezeře chelkar tengiz (phoenicopterus roseus)
Plameňák - exotický pták, jehož myšlenka je pro mnoho lidí spojena se vzdálenými jižními zeměmi. Většina těchto ptáků nepochybně žije v tropických a subtropických oblastech. Plameňáci se ale vyskytují i v mírnějších zeměpisných šířkách. Jeho nejsevernější sídla jsou v Kazachstánu. Ze tří druhů plameňáků, které na světě existují, růžové nebo obyčejné, žijí v této zemi plameňáci - velmi velký, dlouhonohý, dlouhokrký pták vysoký až 1,5 metru a vážící až 4,5 kilogramu. Má mohutný, strmě ohnutý zobák. Barva peří růžová a bílá. Křídla jasně červená s černými špičkami. Toto je jeden z nejkrásnějších ptáků na světě.
V současné době plameňáci v Kazachstánu přežili na jezerech Tengiz a Chelkar-Tengiz, které se nacházejí v regionech Akmola a Aktobe. Pokud je ale osada plameňáků na jezeře Tengiz v rámci rezervace Kurgaldžinskij neustále v centru pozornosti ornitologů, pak je hnízdní kolonie na jezeře Chelkar-Tengiz stále téměř nepřístupná pro studium kvůli odlehlosti a neprůchodnosti.
Poprvé v červnu 1898 ornitolog P. P. Sushkin je členem Moskevské společnosti přírodovědců. Vědce ohromil obraz, který se před ním otevřel. Poblíž pobřeží a v rozsáhlé oblasti kolem se krmí spousta velkých růžových ptáků, neobvyklých pro ruskou faunu. V dálce, na nízkém ostrovním hejnu, byla vidět kuželovitá hnízda charakteristická pro tyto ptáky. Vědec se pokusil kolonii prohlédnout, ale zrádné bažinaté bahno, ukryté pod slanou mělčinou, mu nedovolilo dostat se na mělčinu.
Další pokusy o hnízdění provedli až koncem 50. let tohoto století kazašští vědci I. A. Dolgushin a V. F. Gavrin, ale ze stejného důvodu se nemohli dostat do ptačí kolonie. Podobné neúspěchy pak potkaly i další, méně významné přírodovědce. Všichni se zastavili na břehu jezera projíždějícího zdaleka a samozřejmě neměli čas překonat močál a kromě toho neměli potřebné vybavení.
"Pro koho ze zoologů, když ne pro vás, je nejvhodnější studovat plameňáky v Chelkar-Tengiz? - jednou se ke mně vrátil po neúspěšném výletu k jezeru, profesor I. A. Dolgushin. - Dostat se tam z Moskvy a Alma-Aty je příliš daleko a obtížné a neustále pracujete v oblasti Aralského jezera?"
Sám jsem dlouho chtěl plameňáky blíže poznat. Ale hlavní povinnosti nedaly příležitost dostat se k jezeru. Nakonec jsem měl ještě štěstí: počátkem května 1966 byl náš protiepidemický oddíl poslán na dolní tok řeky Turgai a usadil se ve vesnici Zhaisanbay, od níž je jezero o něco více než 30 kilometrů. Navíc jsem měl k dispozici nákladní auto a dokonce i letadlo - pro letecký průzkum neznámých území.
Začal s ním. Po vzletu na další průzkum jsme nastavili kurz přes Chelkar-Tengiz. A jakmile dorazili k jezeru, okamžitě spatřili plameňáky. Ptáci jednotlivě a v malých skupinách, stojící ve vodě, se klidně krmí poblíž břehu. A za nimi byl v dálce vidět osamělý ostrov. Nevypadalo to jako ty zelené, štětinaté trsy rákosu nebo orobince, které se běžně vyskytují v mělké vodě, ale z dálky připomínalo růžovou pěnu nahromaděnou na hladině vody. Okamžitě jsem si neuvědomil, že jde o obrovský shluk plameňáků. Z řevu letadla ptáci vyskočili, v panice se začali zvedat do vzduchu a schoulení v obrovském hejnu plynule kroužili nad mělčinou, na které byla vidět jejich hnízda.
Vyšplhali jsme výš, udělali široký obrat kolem smečky a odměnou nám byl působivý pohled! Ne každý to viděl: osvětlené jasným sluncem na pozadí vody vypadalo hejno plameňáků mávajících růžovo-červenými křídly s černými konci jako pole rozkvetlých červených vlčích máků kymácejících se ve větru...
Přesvědčeni, že plameňáci, stejně jako před mnoha lety, i nadále hnízdí na jezeře, jsme se tam vydali náklaďákem. Cestu podél koryta řeky Turgai blokovala mrtvá ramena, slané bažiny, rokle naplněné vodou a tekutým bahnem a k jezeru nám trvalo celé tři hodiny, než jsme překonali 30 kilometrů. Nakonec jsme zastavili na břehu jezera u soutoku řeky. Zde Turgai vyplavil dvě dlouhá bahnitá mělčina do jezera, které se stalo vhodným útočištěm pro ptáky. Sotva jsme se objevili, vířili nad námi racci černohlaví, racci a racci černohlaví, rybáci, brodiví, straky, avoceti a různé kachny: šedá, divoká, pintail, lopata, čírka a šelma. Všichni se však rychle vrátili ke svým předchozím aktivitám: někteří odpočívali na mělčině, jiní se krmili a další něco sdíleli... A růžoví ptáci se drželi stranou, jako by zdůrazňovali, že nechtějí komunikovat s touto pestrou, hlučnou společností. Snažil jsem se přiblížit k plameňákům, ale aniž by mě pustili ani na sto kroků, vzlétli na křídle a odletěli směrem ke kolonii na ostrově.
Nejjednodušší je dostat se na ostrov na jaře: jezero naplněné pramenitou vodou je stále dostatečně hluboké. Tak jsem tam ten samý den jel na hliníkovém pramici. Zpočátku bylo snadné plavat. Ale když k ostrovu zbývalo jen pár set metrů a loď se začala lepit ke dnu, bažinaté bahno nás nutilo pohybovat se všemi způsoby – tažením, na tyči, pěšky, a dokonce i po čtyřech. Nakonec jsem ale strádající horkem a žízní (voda v jezeře je hořko-slaná), zcela vyčerpaný, přesto vylezl na víceméně pevný břeh ostrova. Před hnízdící kolonií plameňáků zbývalo něco málo přes sto metrů.
