Pes, vlk, člověk, trochu o historii a moderně
Co je to domácí pes, kdy a jak vyvstaly otázky, které člověka zajímají již dlouhou dobu. Odpovědi na ně dnes nejsou zdaleka úplné a v žádném případě nejsou jednoznačné,
Je zřejmé, že jako druh se pes domácí zformoval přibližně před 10 - 12 tisíci lety. Není pochyb o tom, že to byl první mazlíček. Dále máme spoustu hypotéz, více či méně spolehlivých, v některých ohledech se doplňujících a v některých ohledech vylučujících. Hypotézy prof. S. H. Bogolyubského vycházejí z velkého množství paleontologických nálezů a srovnání míst těchto nálezů s biotopy různých zástupců čeledi psovitých (podle moderní klasifikaceCanidae je zvykem říkat tomu vlk, ale budeme používat termín známější běžnému čtenáři). Při analýze těchto údajů Bogolyubsky dochází k závěru o syntetickém původu moderního domácího psa z vlků a šakalů. To je docela možná varianta, ale z hlediska morfologie.
Zkusme se podívat na stejnou otázku – kdo jsou prapsi? - očima etologa. Obraz ztrácí jasnost.
Vlk je smečka s velmi složitým sociálním (veřejným) chováním, přizpůsobená k životu téměř ve všech krajinách severní polokoule. Spektrum kořisti je extrémně široké: od divokých myších hlodavců až po velké kopytníky, ty druhé těží vlci pouze při lovu ve smečkách.
Šakal je také společenský druh, dokáže lovit poměrně velká zvířata, ale často působí jako mrchožrout. Žije v severní Africe a většině Asie, je náročnější na podmínky prostředí a není tak plastický jako vlk.
Zaznamenáváme hlavní bod: oba volně žijící druhy jsou obratní a umělí predátoři, kteří v moderním světě s neustálou lidskou dravostí dokážou vedle sebe nejen existovat, ale také prosperovat. Jak tyto rysy zapadají do široce přijímaných hypotéz o procesu domestikace?.
Podle jedné z hypotéz dávní lovci přivezli vlčata (šakaly) do tábora, kde vyrostla, ochočila a postupně, v průběhu řady generací, se kdysi divoká zvířata proměnila v domácí zvířata.
Tato hypotéza má několik slabin.Taková domestikace je samozřejmě možná za předpokladu, že jsou štěňata velmi malá. Ale... Malé dravce je třeba krmit masem, proto při sebemenším nedostatku masa v táboře zvířata zemřela nebo byla snědena majiteli. Na tomto místě se obvykle odkazuje na jihoamerické indiány, v jejichž domech je spousta domestikovaných zvířat, která lidé snědli během hladomoru. Ani jeden z mnoha druhů: kapybary, tapíry, opice, nejedovatí hadi, mnoho dalších se však dodnes dlouho nezdomácněl (je třeba si myslet, že indiáni rádi chovali na vesnicích živé tvory, ale ne poté, co vědci věnovali pozornost tomuto jevu).
Vrátíme-li se k možnosti ochočení mláďat divokých psovitých šelem jako základu domestikace, nutno podotknout, že v tomto případě musí být splněna ještě jedna podmínka. Mláďata měli do tábora nejen přivézt, ale také to dělat neustále, téměř všichni lovci kmene. Koneckonců je nepravděpodobné, že by dva nebo tři, dokonce i pět ochočených vlků (šakalů) mohli zplodit tolik potomků, aby položili základy velké skupině, a i když je jejich majitelé pravidelně pojídají během neúspěšných lovů.
Pokud jde o pomoc takto krotkých zvířat při lovu, je to velmi pochybné. Ostatně lovecké chování dravce není rigidní dědičný program. Samozřejmě, některé obecné body jsou geneticky pevně dané, ale schopnost získat vlče velké zvěře se učí od rodičů a starších příbuzných. Bez kontaktu se smečkou a bez takového nedědičného předávání loveckých dovedností se mladé šelmě nikdy nepodaří získat velkou kořist. Z toho vyplývá, že šelma, která vyrostla mezi lidmi jako lovec, byla nemotorná, upřímně řečeno, zbytečná a její schopnost chytat myši a ničit ptačí hnízda lze jen stěží považovat za hodnotnou akvizici pro primitivního člověka. V zásadě je tedy možná existence ochočených divokých koček v některých prosperujících osadách dávných lidí, kteří se lidí málo báli a poskytovali si vlastní potravu – ale nic víc.
Druhou variantou domestikace je připojování psích hejn k lidem na lovu. Běžně se říká, že dravce přitahovaly zbytky lidské kořisti. Připomeňme však, že vlk i osel dokážou dokonale samostatně lovit a ve smečce si poradí i se zvířetem větším, než jsou oni sami. Proč by šikovní predátoři přecházeli do skromného sběru? Muž starověku nebyl tak vybíravý jako náš současník. Maso se zužitkovalo úplně, propíchaly se velké kosti a vyjmuly se z nich mozek, vnitřnosti nebo se také jedlo či využívalo pro potřeby domácnosti. Kůže, šlachy - vše proběhlo v pořádku. Ukazuje se, že kvůli úlomkům kostí a velmi žalostným zbytkům se vlci a šakalové dobrovolně dostali do otroctví k člověku (v té době neexistovaly žádné spolky na ochranu zvířat a je nepravděpodobné, že by člověk byl tak laskavý ke šelmě pokud nestál na obřadu se svými druhy). Obrázek je naprosto záhadný. Lidská společnost buď měla nějaký druh tomistické přitažlivosti, ale proč se pak jiné druhy divokých zvířat nehrnuly do domestikace?? Nebo jsou vyžadovány jiné předpoklady.
A existují předpoklady. Nápad, jak se říká, visí ve vzduchu, ale vzhledem k větší oblibě právě nastíněných hypotéz zůstává ve stínu.
