Vrabec (passer domesticus)

Zdálo by se, že celý život vrabce je v našich očích a není v něm nic nepochopitelného.

Ovšem otázka, kdo se lépe zná: my – oni, nebo oni – my, není vůbec nečinná. Samozřejmě, vrabčí zájmy a potřeby jsou malé a nenáročné, ale ptačí jednoduchost není vždy přístupná našemu chápání. Navíc ve snaze pochopit chování zvířete tak vzdáleného od nás, jako je pták, se ani sofistikovaný badatel nevyhne srovnání s lidskými činy za podobných okolností. A pro nás, pro lidi, zůstává tajemství se sedmi pečetěmi, neboť při prvním setkání vzniká vzájemná sympatie, která se pak nepropůjčuje ani času, ani svodům. Ptáci jsou v tomto ohledu ještě záhadnější a výběr páru pro jejich rodinný život je nepředvídatelný a nevysvětlitelný.

V mém životě bylo jen pár dní strávených bez vrabců - v jakutské Arktidě, v opuštěných pouštích Kazachstánu, na sněhových polích na Kavkaze a v Astrachaňské rezervaci, kdy Volha byla ještě řekou. Teď si ale mohu jen vyčítat, že jsem si nenašel čas na konkrétní studium chování našeho stálého souseda - vrabce domácího. Některá setkání a incidenty však zůstaly v mé paměti a zápisnících, shromažďováním, které se společně zavazuji tvrdit, že z hlediska složitosti jejich jednání, inteligence a bystrosti je vrabec, i když je horší než vrána, daleko. z posledních deseti. Vrabčí život by bylo snazší pochopit, kdyby byli všichni stejní nejen výškou, oblečením a hlasem, ale i povahou. Ano, co tam je: pokud ano, pokud... Jednoduše vám bez jakéhokoli výkladu nabízím pár příběhů či případů, vzácných a zajímavých, ve kterých není nic vymyšleného. Začnu možná jednou rodinnou scénou, nakouknutou v městském parku.

Od předminulého století bylo v tomto parku pět topolů: vysoký, široký, silný. Pouze v kmeni jednoho byla prohlubeň: místo scvrklé a odpadlé samice vyhnila hluboká díra, ve které pár sov deset let choval mláďata. Vchod se ale postupně oddaloval a zužoval (topol žil!), a prohlubeň se stala domovem několika generací vřískání. Pak se špačkům něco stalo a úplně zmizeli a jejich bydlení připadlo vrabci, který rychle, staral se o svůj majetek a na podzim, v zimě od sebe odehnal sýkorky a své příbuzné. Takové majitele nemůžete v ptačím světě nazvat jinak než domácími.

Mnoho let jsem procházel tím náměstím a kolem toho topolu a znal všechny obyvatele doliny "v obličeji", ale nevšiml jsem si ničeho zábavného v každodenním životě, dokud jsem se nestal svědkem nepříliš pochopitelného vrabčího skandálu jednoho zamračeného únorového rána. Obvykle, pokud se tito ptáci perou, pak bojují dva samci a zde, jako by proti nepříteli, zaútočil samec na samici.

Urostlý černozobý krasavec, pohoršeně štěbetající, stál na kraji prohlubně, do níž se nějaký místní vrabec tvrdošíjně, jako posedlý, snažil probít. Obvykle, když se čepice zimy znatelně posune na jednu stranu a den se přidá ke třetí hodině, stojí mládenci, kteří vlastní nemovitosti, jako horliví štěkaři celé hodiny na prahu svého "Domy" a zakřičte pozvánku na jarní píseň: "chim-chim-chili". Takoví lidé nespěchají do hlučného dohazování v naději na náhodné štěstí, ale trpělivě volají a zpravidla mají štěstí. A černozobý majitel dolíku se místo toho, aby se radoval, choval jako blázen. Několikrát se na fenku s neskrývaným hněvem vrhl, o cokoli ji popadl a spadl s ní ze sedmi nebo osmimetrové výšky na mokrý sníh. Stává se tedy, že bojující rváčové spadnou ze střechy nebo ze stromu a ztratí veškerou opatrnost ve vzteku. Takové, dokud nepřijdou k rozumu, můžete si vzít vruki. Ke cti černozobého je třeba říci, že po pádu na sníh samici okamžitě vypustil. Možná proto, že nekladla žádný odpor, nebránila se, nebo možná proto, že ani v takových případech to vrabčí morálka nedovoluje.

Hlas. Vrabec domácí (Passer domesticus) - 212Kb
Vrabec domácí (Passer domesticus) - 129Kb

Vrabec opustil samici, vyletěl do prohlubně se svíčkou a aona ho následovala. A znovu pro můj. Toto trvalo více než hodinu. Krucifix nebo šest vrabců, vystavených násilí, se ocitli ve sněhu, až nakonec přeletěli přes plot náměstí. A pak ze sousední větve přiletěla další samice. V porovnání s tou, která odletěla, vypadala jako neuklizený nepořádek. Špinavé, mastné peří ji prozradilo jako častou návštěvnici nedalekého kiosku, ve kterém prodávali paštiky a smažené koláče. Všichni, kdo tu žili na zbytcích nasáklých tukem, měli stejně ošuntělý, špinavý vzhled.To je jim samozřejmě nepříjemné nebo hnusné, ale v zimě není kam kotec čistit.

A tenhle ušmudlaný černozobý se setkal jako domorodec.Zdvořile ji pustil do prohlubně a pak tam sám seskočil a několikrát tam střídavě vběhli. Dvakrát vyhodila nějaké hadry z loňského hnízda. A nebylo pochyb o tom, že to nebyl host, ale hostitelka, která byla celou dobu nablízku, zatímco majitel bojoval s tím úhledným.

V následujících dnech jsem se již ne náhodně, ale záměrně zastavoval u topolu, abych se dozvěděl něco nového ze života a chování tohoto páru. Neviděl jsem nic zvláštního, ale byl jsem přesvědčen, že je to silná ptačí rodina a že svůdnice do toho nevnáší žádné neshody. Hosteska klidně a tiše shlížela na její nároky. Byla si jistá věrností svého vrabce, ačkoliv nevstupovala do konfliktu, nejásala ani hlasem, ani činy, jako by předem věděla, jak věc skončí. Atraktivní vzhled v představě vrabce o štěstí tedy znamená buď málo, nebo vůbec nic. A našel jsem to potvrzení ve stejných dnech a na stejném náměstí.