Kočičí čich a chuť

Každý, kdo chová doma kočku, si dříve či později začne klást otázky – proč se chování jeho čtyřnohého kamaráda v různých situacích tolik mění? - za soumraku a v noci, v blízkosti běžícího auta a na zahradě. Důvodů může být několik, ale hlavní jsou jiné než naše schopnost koček vnímat okolní orientační body.

To je třeba mít stále na paměti kočky vnímají svět kolem nás jinak než my. Jinak slyší, vidí, čichají a následně se i jinak orientují v ekologickém prostoru. Na tom závisí jejich, pro nás někdy nepochopitelné, chování. Jen jsou pro ně důležité jiné orientační body. A lidská opatření jsou pro ně stejně nedostupná jako ta kočičí pro nás.

Přestože má náš přítel tak výrazné oči a velké pohyblivé uši, hlavním smyslovým orgánem pro kočku nejsou ony, ale nos, navenek se zdá, že není tak nápadný. Je to dáno tím, že svět kočky je světem pachů, vůní. Slepá a hluchá kočka se mezi námi snadno snese a i v lese může žít plnohodnotný život, ale kočka, která ztratila instinkty, nikdy. Ona prostě nemůže existovat.

Pro kočku je okolní prostor naplněný nejrůznějšími vůněmi: zde jsou vůně jejích koťat a jejího milovaného majitele a členů rodiny a jejích nepřátel, jako jsou psi. A samozřejmě kuchyňské chutě. Zde má kočka své vlastní známky. Věci, které se nám zdají nepříjemné, jako jsou pachy fermentovaných hovězích nebo kuřecích vnitřností – plíce a játra nebo zbytky ryb, kočku přitahují, zvláště pokud má hlad. Naopak její vlastní miska umytá do lesku mýdlem na praní kočku plaší, protože zadržuje pachy saponátů, které necítíme, a působí na ni ostře. Kočka svým pachem označuje cesty a chodníky, po kterých se pohybuje jen ona, území pro ni zakázaná, kód raději nezadává a nakonec i oblasti, které může navštívit několik koček. Prostřednictvím pachů dostává samec informace o jiném samci, který si dělá nárok na jeho území, nebo o samici připravené na estrus. Čich dává kočkám mnoho informací o jídle, které se vaří v kuchyni, nebo o kořisti, která stále běží nebo se plazí a kterou je třeba chytit.

Navzdory navenek skromné ​​velikosti kočičího nosu zaujímá čichový orgán uvnitř hlavy značný prostor. Nosní dírky pokračují do nosních průchodů a dutin, v jejichž zadní části jsou buňky vnímající pachy, obecně tvořící čichovou oblast nosu. Zde umístěné mřížkové „skořápky“ tvoří složitý nosní labyrint, kterým vzduch nasycený pachy vstupuje do vnímajících buněk. Čichací kočka aktivně nasává vzduch a poskytuje vnímajícím buňkám přímý kontakt s molekulami pachové látky. Receptivní buňky jsou jakoby částí mozku, která se vyboulí na povrch nosu. Tyto buňky jsou přímo spojeny s čichovými centry. Komunikace probíhá prostřednictvím vnitřních konců vnímajících buněk, které se ve formě vláken spojují do tenkých vláken a pronikají otvory etmoidní kosti. Již v mozkové dutině jsou obsaženy v čichovém bulbu, ze kterého je tlustý svazek vysílán do různých částí mozku ke kortikálnímu konci - čichovému traktu - "gyrus mořského koně". Čichová centra koček obsahují 67 milionů buněk, o 1,5 milionu více než u lidí. Část čichové oblasti nosu se odděluje do tzv. Jacobsonova orgánu. Někdy se nazývá vomeronazální na základě jeho umístění na bázi úst. Skládá se ze dvou symetricky uspořádaných trubic, které pokračují na obloze do Stensonových kanálů. Tento orgán je spojen s vnějším prostředím malými otvory umístěnými za předními zuby. Při použití Jacobsonova orgánu kočka nasává vzduch do těchto otvorů. Ve stejnou chvíli se zastaví, otevře ústa a vtáhne rty, čímž sbírá kůži na hlavě do jakési grimasy (Flehmenův úsměv).

Funkce Jacobsonova orgánu jsou stále nejasné. Existují minimálně tři hlavní hypotézy. Podle prvního tento orgán vnímá vůni potravy, která se dostala do dutiny ústní, jako by doplňovala informaci o ní přijatou čichovým orgánem. Zastánci této hypotézy se domnívají, že kočka má proto orální čich.

Ve druhé hypotéze kočka analyzuje vzdušné proudy atmosféry odrážející drobné změny v chemickém složení, zejména v souvislosti s velkými událostmi - erupce sopky, zemětřesení, blížící se lesní požár atd.d. zastánci této hypotézy nazývají tento orgán šestým smyslem, který umožňuje kočkám předvídat katastrofické události, které jsou pro ně obzvláště důležité.

Třetí hypotéza přisuzuje Jacobsonovu orgánu roli informátora specializovaného na vnímání pachů souvisejících s genitální oblastí – feromony. Samozřejmě je lákavé převzít roli Jacobsonova orgánu při vnímání jemných pachů, které necítíme, ale stále pro tento předpoklad není dostatek důkazů.

Vývoj čichu je srovnatelný s velikostí čichových orgánů. U zvířat zvaných mikrosmatika je méně vyvinutá a jejich čichové orgány jsou malé (primáti, tuleni, velryby).

Ale u kopytníků, predátorů, dosahuje čich extrémní ostrosti a říká se jim makrosmatici. Pes najde zvěř na stopě zanechané před několika hodinami. Čichem vyhledává myš semena pokrytá zemí, jezevec - larvy májového brouka pod vrstvou půdy 10-15 cm. Čich kočky je slabší než psí, ale mnohem vyvinutější než lidský. Mezi kočkami se však najdou exempláře, které jsou vývojem čichu výjimečné (stejně jako mezi lidmi, jejichž povolání souvisí s definicí pachů – degustátoři parfémů, vín apod.).d.). Čich úzce souvisí s chutí. V podstatě provádějí podobné úkoly, analyzují chemikálie, buď na dálku - čichem, nebo přímým kontaktem - podle chuti. U koček se doplňují, každopádně kočce jakoby chutná něco, co z jejího pohledu voní.

Kde se u koček nacházejí chuťové orgány?? Pokud se podíváte na kočičí jazyk, pak na jeho povrchu můžete vidět asi 1500 drobných bradavkových výběžků, uvnitř kterých jsou chuťové pohárky nebo chuťové hlízy. Cibule připomínají baňku s malým otvorem 0 ústícím chuťový pór na povrchu jazyka. Nervová vlákna vstupují do bulbu a tam volně končí. Každá žárovka se skládá z vnějších – podpůrných buněk a vnitřní – chuti. Chuťová vlákna z cibulek jsou součástí jednoho svazku prodloužené míchy a končí v oblasti jejího terminálního jádra. Z ní jsou chuťová vlákna posílána do jader středního mozku a následně do mozkových hemisfér, kde končí v sousedství čichových center, čímž se opět potvrzuje těsná souvislost mezi chutí a čichem.

Látky, které rozlišují chuťové orgány, jsou seskupeny do čtyř kategorií: kyselé, slané, hořké a sladké. Různí predátoři však mají různou schopnost mezi nimi rozlišovat. Kočky například dobře rozeznávají hořkost a mnohem hůře sladkosti. Protože jsou však přítomny také pachy, není vždy snadné určit, jak se co rozpozná. V každém případě je třeba s tím vždy počítat. Například kočka, která se náhodou dostane do garáže, se může opít nemrznoucí kapalinou, přiláká ji její vůně a nevratně si poškodí ledviny. Skutečnost, že nemrznoucí směs má sladkou chuť, pro ni není tak důležitá, protože sladké věci nevnímá dobře. Protože způsobuje vážné onemocnění zubů a dásní, nedávejte své kočce sladkosti. Kočka sice nemá ráda sladkosti, ale za určitých podmínek si na ně může vyvinout chuť a bude těžké se toho zbavit.

Někdy nelze kočičí touhu po určitých látkách a rostlinách vysvětlit. Například kočičí šunka, lidově zvaná catnip, obsahuje nepetalakton, který přitahuje všechny kočkovité šelmy a polovinu až dvě třetiny domácích koček. Kočky rostlinu očichávají, olizují, žvýkají. Válí se pak po podlaze, třou se o listí nebo na ně nehybně zírají. Velký vliv na chování koček má známý kozlík lékařský. A přestože mechanismus účinku těchto látek není znám, předpokládá se, že jde o obdobu narkotika. Podle jiných předpokladů však tyto látky obsahují některé složky feromonového účinku.

Pomocí pachů, které jsou pro kočky nepříjemné, se dlouho snažily ovládat své chování a plašit je z míst, kde jsou nežádoucí.

Římský filozof Plinius popisuje, jak byly kočky vystrašeny z holubníků vysázením zahradní rue kolem. Mnoho zapáchajících látek, jako je citronelový olej, také dobře odpuzuje kočky. V každém případě si tato technika zaslouží pozornost, protože pomůže mnoha milovníkům koček nebo jejich sousedům.