Původ bojových plemen psů
Psi byli střední velikosti a vyznačovali se výraznou červenohnědou barvou. Zřejmě pochází od irského červeného teriéra.
Následně se tento typ stal známým jako stará červená rodina (Old red famely). Podle nás to byl úplně první z přijatých. Důvodem je katastrofální ekonomická situace v Irsku, které bylo pod jhem Britů. Bulenbeiting a beerbaiting bylo v té době čistě anglickou okupací, a jak víte, vztahy mezi dvěma sousedními národy nebyly přátelské. Obsah býka nebo medvěda byl drahý, takže se lidé bavili psími zápasy dávno předtím, než byly v Anglii zpopularizovány. Tak či onak byly v Anglii přijaty další dva typy a o tom více.
Na začátku pestrá společnost bull a teriérů časem začala připomínat středně velkého psa (30-50) kilo podsaditého, svalnatého, s bojovným temperamentem, byl to tzv. starý pitbulteriér. Hlavními centry psích zápasů byly okraje Londýna a Staffordshire. Podle dochovaných popisů se k takovým bojům sjížděli chovatelé psů z celého království, někdy počet účastníků dosáhl 50-60. V tak tvrdé konkurenci se vyvinul typ, který později vedl k vytvoření plemene Staffordshire Bull Terrier. Další typ má neméně zajímavou historii. V roce 1860. James Hinks vyšlechtil čistě bílou linii psů. Křížením staroanglického buldoka a anglického bílého teriéra (který dnes bohužel neexistuje), později dalmatina. Tento experiment skončil nejen vznikem plemene bulteriér, ale také přivedl tehdejší bojové psy na kvalitativně novou úroveň.
Sledovali jsme tedy výsledek křížení starého anglického buldoka a teriéra a viděli, jaké typy byly získány jako výsledek dalšího výběru. Toto období nazýváme hlavním ve vývoji opravdových bojovníků. Podívejme se, co se s nimi stalo po roce 1860.
Po americké občanské válce (1861-65) zachvátila Irsko vlna emigrace. Kvůli konfliktům s Anglií a složité ekonomické situaci nabyla emigrace masivního charakteru. S tímto streamem přijeli do Ameriky organizátoři psích zápasů spolu se svými mazlíčky. Jako obilí, které spadlo do úrodné půdy, se začaly rychle rozvíjet psí zápasy a před vesnicí nabyly nebývalého rozsahu. Hlavním účastníkem těchto soutěží byl pitbul (starý rad famely), který velmi rychle dokázal, že od Kanady po Mexiko to prostě nemá obdoby. Psí zápasy začaly svým účastníkům brzy přinášet nemalé peníze. To vedlo ke vzniku chovatelských stanic, které posvátně chrání svou linii psů a zabývají se příbuzenskou plemenitbou založenou na selekci pracovních vlastností. Myslíme si, že to byla příbuzenská plemenitba, která přispěla ke vzniku červeného nosu (červeného nosu) ve staré radové rodině. Později začali do Ameriky přicházet psi ze starého světa, tedy stafordští. Princip selekce zůstal ve hře a tak tomu bylo až do roku 1900, kdy většina států přijala zákon zakazující psí zápasy. Psi se ale chovali i nadále a kvůli slabé kontrole ze strany úřadů, nebo snad rodící se demokracie, se takové rvačky domlouvaly tajně. Zákaz ale přesto ovlivnil počet pitbulů, respektive orientaci jejich majitelů. Do oficiálního klubu se chtělo připojit stále více chovatelů psů a jejich mazlíčci kroužek opouštěli. Takže v roce 1936 A.NA.S.(American Kennel Club), po mnoha debatách, zaregistroval žadatele pod názvem Americký stafordšírský teriér a vyvinul standard. Hospodářská zvířata byla rozdělena na dvě plemena, nyní se některá vybírala podle zvěře a říkala americký pitbulteriér, jiná podle exteriéru, a protože se chtěli odlišit, nazvali americký stafordšírský teriér.
Nyní se přesuňme zpět na Britské ostrovy a podívejme se, co se stalo s dalšími dvěma plemeny. V roce 1896 byl bílý bulteriér zaregistrován jako oficiální plemeno. Pro vynikající pracovní a lovecké vlastnosti a kromě exotického bílého obleku byla obliba koule neomezená. Začali ho chovat zběsilou rychlostí, navíc všelijak. Pes byl v přechodném období, na jednu stranu výborná kondice, vidět jak vypadají první koule jako moderní pitbul, na druhou stranu chuť dodržovat standard FCI. V roce 1940 standard zvítězil. Pravděpodobně od anglického bílého teriéra se hlava ve tvaru vejce začala objevovat u býka, což si všimlo, mnoho chovatelů se vrhlo do pronásledování saigy a přesvědčilo sebe a ostatní, že taková struktura lebky přispívá k silnějšímu skusu, a čtvercový formát a soudkovitý trup dodává psovi stabilitu a sílu. V tomto případě bychom rádi vzdali hold nikoli chovatelům, ale amatérům, kteří prakticky zachránili plemeno před osudem staroanglického buldoka. V různých zemích, kde si koule získala popularitu, se používá k lovu divokých prasat, jezevců a k ochraně domova. A tato okolnost udržovala plemeno v dobré kondici.
Další stafordšírské plemeno nebylo dlouho populární, spíše bylo ve stínu bílé boule. I když ji skuteční milenci vyšlechtili pouze za účelem psích zápasů. Kvůli této okolnosti nebyla dlouho přijata do FCI a teprve v roce 1935 byla oficiálně zaregistrována.
Psí zápasy byly v Anglii zakázány v roce 1835. Kontrola dodržování zákazu byla poměrně přísná a to nemohlo ovlivnit pracovní vlastnosti psů a změna standardu ve směru redukce se odrazila ve fyzických datech plemene. Ale přesto je to na svou velikost neuvěřitelně silný pes, který je schopen ochránit sebe i svého majitele.
Sledujeme tedy historii vývoje čtyř plemen: americký pitbulteriér, americký stafordšírský teriér, bulteriér, stafordšírský bulteriér, která jsou přímými potomky křížení staroanglického buldoka a teriéra. Každé plemeno mělo své mouchy (o tom píšeme v následujících kapitolách). Účelem této kapitoly je umožnit čtenáři pocítit, jak historie lidstva v určité fázi jeho vývoje přinesla nová plemena, ztrácela stará, ale vytvořila něco nového, zajímavého, z čehož vznikl vynikající šlechtitelský materiál pro další selekci.
Shtenberg D