Věrný bob

Podle nejhrubších odhadů se lidé přátelí se psy nejméně pět tisíc let. Dnes je těžké najít obor činnosti, ve kterém by nám čtyřnozí kolegové nepomohli.Věrnost a láska, pojmy, které se zdají být čistě lidské, související se sférou morálky, jsou psům plně vlastní.Snad proto se dnes zdá tak přirozené, že jejich existence v orgánech činných v trestním řízení: vždyť ze všech čtyřnohých psů jsou jen psi schopni rozeznat zlo od dobra, oběť od zločince

Ve skutečnosti se první policejní pes na světě objevil podle historických měřítek poměrně nedávno: čistokrevný novofundlanďan jménem Bob se narodil v roce 1859 na jedné z anglických lodí, kotvících v tu chvíli u pobřeží Severní Ameriky.Je pravda, že zpočátku zvládl povolání námořníka.

Okouzlující chlupaté černobílé štěně si oblíbilo mladého námořníka Lancastera, který nad ním převzal záštitu, dal mu jméno a podle toho se stal majitelem Boba. Lancaster, velký milovník plavání, to velmi často dělal se svým žákem. Koneckonců, ne nadarmo se Newfoundlandům říká také potápěči: voda je skutečně jejich druhým původním prvkem.

Bobovi, jehož podrobný životopis byl obnoven, samozřejmě až mnohem později, bylo přesně pět měsíců v den, kdy loď naložená vším potřebným ztížila kotvy a vyrazila k břehům Anglie. Jenže tady je problém: těsně před vyplutím kapitán nečekaně nařídil Lancasterovi, aby se zbavil psa, a kategoricky mu zakázal vzít si ho s sebou... Žádné přesvědčování nepomohlo. Lancaster se slzami v očích a políbením přítele na rozloučenou na jeho studený, vlhký nos vyběhl po žebříku nahoru. O několik minut později byly povoleny kotvící lana. Na tehdejší dobu obrovská, loď vyrazila.

Ale jakmile opustil nájezd a pod plnými plachtami vyletěl k obzoru, když Bob, který se předtím řítil podél břehu, vřítil se do vody a dohonil loď a plaval po. Stejně jako předtím se kapitánova srdce dotkly Lancasterovy slzy, nikoli prosby posádky.Celý den se potápěč, jehož jedinou oporou byla láska majitele, potýkal s vlnami. Nebylo možné neobdivovat jeho oddanost a vytrvalost, ale ani zde nesměl námořník pomoci příteli.

Teprve večer následujícího dne síly Boba opustily. Stál na boku a zavřel oči. Teprve pak se kapitánovo kamenné srdce konečně zachvělo a dovolil přivést psa na palubu!

Bob byl nemocný asi měsíc. Díky nezištné péči Lancastera se tomuto ušlechtilému tvorovi vrátila jak jeho síla, tak jeho vrozená veselost a malebný vzhled, velmi působivý, jako všichni Newfoundlandové. A brzy, nedaleko od pobřeží Anglie, loď upadla do bouře, která se stala osudnou jak pro loď, tak pro posádku, Lancaster vyjma. Není pochyb o tom, že majitele zachránil Bob?.. Jakmile loď narazila na narify, pes, svírající zuby námořníky, ho hodil přes palubu. Vlna zvedla muže a psa a odtáhla se pryč od potápějící se lodi.

Téměř tři míle přes spršku vzdouvajících se vln doplavali k opuštěnému skalnatému pobřeží. Muž i pes se k balvanům dostali. Ale na tom Lancasterova síla vyschla.Vyčerpaný únavou padl na kameny.

Zvyšující se příliv je oba brzy vyplaví do moře. Lancaster už ale nemohl jít dál. Někde daleko musí být domy, lidé... Křik umírajícího námořníka však bouře zcela přehlušila. Bob ležel přímo tam, poblíž a jeho síla byla obnovena doslova před našima očima.

Lancaster se podíval do psích očí a s obtížemi našel klíč v kapse. Stačilo to strčit Bobovi do úst, aby pochopil, co dělat dál: vrhl se vší silou k zemi a hledal lidi. Zoufalým vytím probudil majitele chaty nejblíže břehu.Lidem, kteří odešli z domu, začal olizovat ruce, házel jim klíč pod nohy a znovu vyl.

A starý sedlák mu rozuměl. Popadl provaz a spolu se svým synem následoval psa do rozbouřeného moře. Lancasterův hlas byl sotva slyšitelný, když záchranáři dosáhli pobřeží. Zatímco přemýšleli, co dělat dál, Bob uchopil konec provazu z ručního farmáře a vrhl se do bouře... Naštěstí měl jeho majitel sílu uvázat si konec kolem pasu a dvakrát zatáhnout.

Lancaster se měl během vytahování z vody několikrát utopit. Už nemohl plavat a dokonce ani zůstat na hladině. Ale Bob, který svého pána pečlivě podporoval, mohl.

Oba byli tenkrát zachráněni. Ale osud, který nedokázal mladého námořníka zničit, to udělal o osm měsíců později: tentokrát na lodi, která sotva odplula do Ameriky. Loď šla ke dnu, zasáhla ji náhlá bouře spolu s celou posádkou, jen Bob se nějakým zázrakem dostal na břeh. Dostal jednoho, sotva živého, se zlomenými tlapami: takhle našli polomrtvého "newf"rybáři ráno po bouři.

Dobří lidé ho opustili. Bobovo srdce ale stále patřilo zesnulému majiteli. Jakmile se postavil na nohy, běžel celé dny po břehu a hleděl do dálky. Štěkal a vyl při pohledu na každou loď, která kotvila ke břehu, spěchal k ní a pečlivě naslouchal hlasům lidí... Všechno bylo marné. Bob si uvědomil, že Lancaster se zde nikdy neobjeví, a tak se vydal na téměř rok dlouhou cestu podél mořského pobřeží v naději, že alespoň jednou a někde najde milovaného majitele...

Pak byla v Londýně nalezena stopa Boba, který ztratil svého přítele, který se jen málo podobá hezkému psovi, kterým byl nedávno. Jak se tam dostal, jak si nakonec uvědomil, jak marné bylo jeho hledání, zůstane navždy neznámé. Tentýž farmář, který kdysi zachránil Lancaster, ho poznal. Přijel do hlavního města kvůli nějaké práci a najednou uviděl známého černobílého psa, jak se sklíčeně potuluje po špinavé ulici. V reakci na volání se Bob zastavil, přistoupil k muži, olízl mu ruku a aniž by se ohlédl, klusal dál.