Veverky adoptují pouze osiřelé příbuzné
Některá zvířata adoptují mimozemská mláďata ponechaná bez rodičů. Ale tento druh altruismu se obvykle vyskytuje u sociálních druhů, které žijí ve velkých rodinných skupinách. „Lvi nebo šimpanzi tráví veškerý čas obklopeni svými příbuznými a není divu, že když mláďata přijdou o matku, postará se o ně jiná samice ze skupiny,“ vysvětluje Andrew McAdam, profesor z University of Guelph v Kanadě.
Zástupci solitérních druhů adoptují někoho velmi zřídka. O to zajímavější takové případy. Macadamova skupina proto již 19 let sleduje přirozený život veverek obecných (Tamiasciurus hudsonicus).
Červení vedou výhradně osamělý životní styl, své území si označují výkřiky, nedovolují cizím lidem vstoupit do něj a komunikují se svým vlastním druhem pouze v období rozmnožování. Po dobu 19 let biologové sledovali život 2230 veverčích rodin na Yukonu (severozápadní část Kanady). Vědci označovali zvířata, navazovali mezi nimi rodinné vazby, sledovali růst mláďat.
Za tuto dobu vědci zaznamenali pouze pět případů, kdy se mládě z vrhu bez matky ujala jiná veverka. V dalších 29 případech osiřelé veverky nenašly pěstounku a uhynuly. Zrzavé veverky jsou proto v zásadě schopné adoptovat cizí děti, ale jen zřídka. Vědci se zajímali o nalezení faktorů, které toto chování ovlivňují.
První věc, kterou pozorovatelé zjistili, bylo, že krmná veverka vyzvedla mládě z cizího osiřelého hnízda, pokud bylo vedle jejího vlastního (ve vzdálenosti ne větší než 75 m). Ale nejdůležitější věc, kterou vědci zjistili, bylo, že veverky adoptovaly pouze příbuzné: synovce, bratry a sestry (pokud byla mrtvá veverka jejich vlastní matkou) nebo vnoučata.
Altruismus u zvířat je vždy vysvětlován biologickou účelností: pokud někoho zachrání, pak v zájmu zachování jeho genů. Nejčastěji se proto altruismus projevuje ve vztahu k příbuzným. V biologii platí tzv. Hamiltonovo pravidlo: cena altruismu pro zachránce musí být menší než celkový přínos pro zachraňovaného. Navíc cena i přínos se měří v genech. Nejjednodušším příkladem demonstrujícím toto pravidlo je, že jednotlivec může obětovat svůj život za dva sourozence, ale pro takovou oběť musí být osm zachráněných bratranců a sestřenic.
Když si veverka osvojí cizí mládě (vždy jen jedno nebo dvě nemůže táhnout), neměla by poškodit přežití vlastních dětí. A náklady na výchovu potomků jsou přímo úměrné počtu mláďat ve vrhu.
Pro každou adopci biologové vypočítali vztah mezi adoptivní matkou a osiřelou veverkou. Vždy činily alespoň 0,125 (to je stupeň vztahu mezi tetami a synovci). Tety si vzaly adoptované dítě, pokud samy neměly více než dvě děti. V jednom případě byl sirotek přijat do rodiny se čtyřmi dětmi, ale v tomto případě mezi nimi byl silný vztah. Podle 16 chromozomálních lokusů ji vědci odhadli na 0,368 - pěstounka a osiřelá veverka byli navzájem sourozenci (sestra a bratr nebo sestry).
V tomto případě genetický přínos odchovu cizího (ale příbuzného) mláděte převažuje nad náklady. A nakonec veverčí matka zvyšuje svůj reprodukční úspěch, který závisí na počtu přeživších mláďat s jejími geny. Adopce dvou sirotků do rodiny se téměř nikdy nevyplatí, a tak si veverka vezme jen jednoho.
Zbývá pochopit, jak veverky rozlišují své příbuzné od pouhých sousedů. Biologové věří, že jednotlivec pláče. To je jediný způsob komunikace mezi rodinami žijícími v sousedství. „Pravděpodobně, pokud veverka několik dní neslyší sousedův křik, jde se podívat, jestli se něco nestalo. A pokud je hnízdo prázdné a mrtvá žena byla veverčí sestra, matka nebo dcera, vezme si jedno mládě pro sebe, “vysvětluje Andrew McAdam.
Naděžda Markinová
Zdroj: http://infox.ru/, 02.06.2010
